OCHOTNÍCI-ZC

Web o životě ochotnických divadel v regionu

AKTUALITY

Božena Saláková slaví osmdesáté narozeniny

Horažďovice – Hraběnka z Kratihájů v představení Zvonokosy nebo Plajznerka z Dalskabátů, hříšné vsi – to jsou jedny z největších rolí, ve kterých zazářila na divadelních prknech nestorka horažďovického divadla Božena Saláková, která v těchto dnech oslavila v plné svěžesti své osmdesáté narozeniny.

Božena Saláková slaví osmdesátku

Ochotnické divadlo ji provází téměř celým jejím životem. Diváky se snaží bavit už 65 let a v souboru Tyjátr je stále nepostradatelnou osobou.

Jak jste se k divadlu vůbec dostala?

Už jako malé dítě jsem se hodně předváděla. Vždycky jsem se snažila být středem pozornosti a dělat legraci. Ve škole jsem přednášela básničky a tam jsem sbírala i první divadelní krůčky ve školních představeních, která režíroval řídící učitel. Bydlela jsem na venkově, a to v Kvášňovicích, kde byl hodně činný ochotnický soubor. Já se na něj chodila dívat a vždycky jsem si přála také být jeho členkou. To se mi povedlo až v šestnácti letech, kdy jsem dostala svoji první roličku v představení Poslední muž. Byla to role Tonči Vackovic. V Kvášňovicích jsem nejen divadlo hrála, ale později zde i režírovala některé pohádky i hry pro dospělé. Tehdy se ochotníci potýkali s nedostatkem lidí, a tak si herce půjčovali z různých souborů. Proto jsem zaskakovala i v představeních ochotníků z Pačejova, kteří hrávali hlavně různé operetky.

Kdy jste přišla do Horažďovic?

Do Horažďovic jsem přišla v roce 1958 a od té doby jsem členkou i horažďovického ochotnického divadla. Poprvé jsem zde hrála ve hře Přátelství, kterou režíroval František Koc.

Jaké role máte nejraději, komediální, nebo ty vážné?

Vždycky jsem hrála ty komediální. Milovala jsem, když mě režiséři obsadili do rolí různých čarodějnic, čertic, divých žen. To jsem se vždycky dokázala šíleně odreagovat, vyřádit se. Hrála jsem i vražedkyně nebo alkoholičku. To byla prostě paráda.

Dá se srovnat divadlo tenkrát a dnes?

Nedá. Tenkrát to bylo úplně jiné. Hrávala jsem na venkově, a tak když se někam přijelo, muselo se nejdříve postavit jeviště. To se stavělo buď na sudech, nebo na dřevěných kozách. Dala se prkna, pověsila opona, namalovaly kulisy. Bylo to jiné. Dneska sice máme moderní vybavení v technice, ozvučení, osvětlení, dají se dělat různé efekty, ale na ochotníky jsou kladeny jiné nároky. Nejvíce mě ale mrzí, že z divadelních repertoárů mizí dobrá stará česká klasika. Existuje sice mnoho moderních krásných her, ale klasika byla klasika.

Také v Horažďovicích jste ale jen nehrála?

Ano, i zde mám na svém kontě několik režií jak v pohádkách, tak v hrách pro dospělé. Dokonce jsem dlouhý čas byla v našem spolku i principálkou. Nejhorší bylo to polistopadové období, kdy mnoho souborů zaniklo a amatérskému divadlu doba příliš nepřála. V roce 1987 jsem byla i u znovuobnovení loutkového divadla. Měli jsme tady nádherné loutky, kulisy, ale nikdo s nimi nehrál. Stěhovaly se z místa na místo. Byla to prostě veliká škoda. Loutky jsme tedy opravili, vyčistili, nově oblékli. Oslovila jsem pár přátel a loutky z dob pana Duchoně znovu ožily a těší nejmenší diváky dodnes. Loutkoherce jsem vedla až do roku 1995.

Na divadelních prknech jste musela za ta léta prožít spoustu věcí i zážitků…

Věřte mi, byly to krásné chvíle, na které strašně ráda stále vzpomínám. Té legrace, co jsme zažili na zájezdech, v zákulisí i na jevišti. Já se vždycky snažila naučit se svůj text perfektně, abych si byla jistá. Vždy jsem se snažila umět i text těch, se kterými jsem hrála. Přesto se mi jednou stalo, že jsem z role vypadla a najednou nevěděla jak dál. Všichni kolem se mi snažili napovědět, ale prostě jsem nevěděla. I když to byla chvilička, pro mě to byla nesmírně dlouhá doba beznaděje, při které jsem se hodně zapotila. Nikdy na to nezapomenu.

Klatovský deník, 15. 11. 2010
Autor: Ludvík Pouza

 
Děkujeme za vaší návštěvu