OCHOTNÍCI-ZC

Web o životě ochotnických divadel v regionu

AKTUALITY

Josef Drápal oslavil "70"

Na začátku ledna 2010 oslavil významné životní jubileum výtečný ochotník, herec, režisér i autor řady her Josef Drápal z DS Jezírko.  Využili jsme předvánoční pohody ke krátkému vzpomínání na léta strávená s ochotníky…
Jaké byly vlastně vaše první divadelní krůčky?
První kontakty s ochotnickým divadlem jsou spjaty s rodinou. Můj otec patřil už v době před druhou světovou válkou k předním představitelům ochotnického divadla v obci, kde vynikal jako herec a výtvarník dekorací i jako organizátor. Matka ráda a hezky zpívala při veřejných vystoupeních místního amatérského ženského pěveckého souboru.
Pak následovala školní docházka, studia, vojna, nezanevřel jste na svého koníčka?
V době základní školní docházky jsem účinkoval při různých recitačních a pěveckých vystoupeních a v loutkoherecké skupině místní Obecné školy. V letech 1954 – 1955 jsem jako žák Učňovské školy v Telči dostal první činoherní roli – Pan Prošek v Babičce. Od roku 1955  do r. 1958 jako žák odborného učiliště v Třebíči účinkuji už téměř pravidelně ve skečích, scénkách a jednoaktovkách a ochotnickému divadlu se dále věnuji i v době studia  na vojenském učilišti ve Vyškově. Po absolvování vojenského učiliště v roce 1961 jsem nastoupil jako voják z povolání k útvaru v Plzni. Časová náročnost povolání, mi po určitou dobu nedovolila přijímat činoherní role a tak jsem na doporučení manželky přijal nabídku účinkovat v loutkářském souboru V Boudě, kde jsem působil ve skvělé partě loutkářů, v pohádkovém prostředí divadélka až do roku 1978. V té době už mé postavení v armádě dovolovalo návrat na jeviště činoherního ochotnického divadla. První nabídka přišla od Činoherního amatérského souboru ZK ROH Železničářů v Plzni, vedeného Ladislavem Synkem, který mne obsadil do role hostinského, ve hře Františka Tetauera – Úsměvy a kordy. Následovaly další pěkné role jako je například Lelek v Klicperově Zlém jelenu nebo Kalafuna ve Strakonickém dudáku J.K.Tyla apod.
V roce 1980 jsem dostal  nabídku od uměleckého vedoucího divadla PROPADLO Štěpána Maroviče k hostování v inscenaci hry Hornická balada, upravené dr. Jaroslavem Somešem podle hry F.A. Šubrta – Drama čtyř chudých stěn. Roli jsem přijal a protože vzápětí následovaly další lákavé úlohy větších a velkých rolí, tak jsem už v divadle PROPADLO Doudlevce, ZK ROH  O.P. Škoda Plzeň zůstal. Později jsem byl zvolen do funkce organizačního vedoucího souboru. Tuto funkci jsem vykonával až do roku 1992 a od roku 1996 až do roku 2005 zastával dokonce funkci jednatele. V roce 2005 přišla nabídka Jaroslava Páry k hostování, a rok nato nabídka členství v dalším plzeňském souboru JEZÍRKO, kde působím dosud.
Co vám divadlo dalo?
Mám-li říci, co mi dalo ochotnické divadlo, musím říci, že v první řadě životní partnerku, se kterou jsem se krátce po příchodu do Plzně seznámil a naše manželství trvá      už 48 roků. Také pochází z ochotnické rodiny, divadlo dělá od dětství a prakticky jdeme po celou tu dobu stejnými soubory (s výjimkou občasného hostování jinde). Vychovali jsme tři dcery , máme pět vnoučat a všichni bez výjimky dělají, nebo dělali ochotnické divadlo. Divadlo mi dává obecně uspokojení. Až na výjimky setkávání s lidmi  „naladěnými  na stejnou notu“, povedená představení a potlesk spokojených diváků nabíjí člověka energií na dlouhou dobu dopředu, nepovedené nutí a učí bojovat.
Jakou roli jste si zahrál opravdu s chutí, a jakou roli (vysněnou) jste nikdy nedostal?
Všechny role které jsem přijal jsem dělal rád, někdy to bylo snazší, jindy dokonce velmi těžké, zvláště když byl partnerem na jevišti velmi talentovaný ochotník nebo dokonce profesionál. Já jsem svým založením maximalista a to mě nutí „dorovnat“ se. Kupodivu jsem nikdy nedostal „milovnickou“ roli a už to těžko kdy stihnu, ale nemrzí mě to. Naopak v roce 1983, jsem hrál mlynáře v Jiráskově Lucerně a v roli vodníka Ivana      u nás hostoval Ladislav Pešek. Od té doby jsem začal toužit po této roli a to se mi řízením osudu před čtyřmi roky splnilo. Ivana mám na repertoáru dosud.
Co říkáte na rozmach ochotnických divadel v posledních letech ?
Pokud jde o to, co se na ochotnických scénách hraje, mám zato, že pokud se hraje klasika, musí být upravena tak, aby byla jazykově i obsahově srozumitelná dnešnímu divákovi. Rozhodně odsuzuji „prznění“ klasiků tak, jak to bohužel dělají někdy                        i profesionální divadla. Experimenty si mohou dovolit ti, co na to mají herecky, technicky       a mají i diváckou obec, která to stráví. Ovšem modernost v divadle chápu jinak, než experiment. Podle mého názoru je to především otázka vkusu a  schopnosti oslovit diváky všech generací – tedy i mladé. Soubor, který má autora schopného napsat a realizovat vlastní autorské představení je dnes terno (při cenách DILIA apod.). Jako příklad uvedu Horažďovice nebo Žlutice. Současný rozmach ochotnického divadla vítám.

Ludvík Pouza
Žádné komentáře
 
Děkujeme za vaší návštěvu