OCHOTNÍCI-ZC

Web o životě ochotnických divadel v regionu

AKTUALITY

Ladislav Synek: Divadlem žiji už 55 let

ROZHOVOR/ S Ladislavem Synkem
Obdržel jste za svoji práci významné divadelní ocenění. Co pro vás znamená?
Mám z něho obrovskou radost. Já si divadlo vybral sám a dobrovolně za svoji zálibu a té jsem věnoval 55 let svého života. Vážím si ceny, ujišťuje mne v tom, že jsem všechno to, co jsem v divadle dělal a dělám, není zbytečné.
Vzpomínáte si na své ochotnické začátky?
Na ty se zapomenout nedá. K divadlu jsem přičichl jako dvacetiletý kluk. Začínal jsem ve svazáckém amatérském souboru v Plzeňských dopravních podnicích. Byla to doba malých forem, satirických kritických scének, ale i agitek. Pak došlo ke spojování různých souborů do větších celků a mohly se začít vytvářet i velké komponované pořady a celovečerní repertoáry. Mezi nimi nechyběly třeba hry od mých oblíbenců Voskovce a Wericha, jako například Kat a blázen, Nebe na zemi a podobně. To jsem se vždycky mohl pořádně vyřádit.
Vy jste byl vždy zastáncem velkých souborů a spolupráce mezi divadly, proč?
Vždycky jsem byl totiž toho názoru, že pokud má být úspěšné představení, musí být dobré obsazení. Aby bylo dobré obsazení, musí mít režisér z čeho vybírat. Mně se tato spolupráce mnohokrát osvědčila. Jednou, když jsme připravovali velkolepou hru Saracénský čert, a podruhé, když se založila Plzeňská neprofesionální scéna. Díky této spolupráci vzniklo v Plzni hned několik kvalitních a úspěšných představení. Soubory si půjčují herce a spolupracují. Režiséři tak mají větší možnost seberealizace. Funguje to, a mě to těší. Jsem rád, že jsem u vzniku řady takto propojených představení i u vzniku Plzeňské neprofesionální scény mohl být a být jejím prvním předsedou.
Proč Plzeňská neprofesionální scéna vznikla?
Bylo to v době, kdy řada plzeňských souborů přišla o své zřizovatele a střechu nad hlavou. Přišli o své zázemí, o místa kde hrát. Proto jsme se tehdy dohodli a spojili se. Plzeňská neprofesionální scéna nejprve působila v Besedě, kde bylo malé divadélko. Pak jsme se museli vystěhovat a sehnat si nové prostory. Dnes Plzeňská neprofesionální scéna nabízí zázemí hned několika souborům.
V divadle jste za ta léta prošel vším. Od řadového herce, přes kulisáka, scénografa, režiséra až po principála. Jak se díváte na dnešní ochotnický boom a různé pokusy o moderní divadlo?
Jsem rád, že se divadlo opět oživilo, že soubory vznikají, že hrají a že mají své diváky. Já osobně mám na divadelních prknech nejraději divadelní klasiku, komedie. Divadlo se má totiž v prvé řadě hrát pro diváka. Přesto jsem měl možnost hostovat tři roky v Antidivadlu, kde se hrály autorské věci. Pokud chce někdo hrát moderní pokusy a sežene si k tomu diváky, tak ať si to hraje. Já zůstanu u klasiky.
Co děláte v současnosti?
Začal jsem psát. Napsal jsem pro náš soubor jednu divadelní hru, a teď dokonce hrajeme dvě moje pohádky.  Přestal jsem režírovat a pustil se do hraní. Kvůli Medvěděvovi jsem změnil image, nechal si narůst vousy a Krausova hra Nahniličku mne vrhla dokonce do profesionálního divadla.
Jak se to stalo?
Jan Kraus mne totiž po zhlédnutí amatérské inscenace uvedeného kusu pozval na hostování. S profesionály mám tak už odehráno přes sto představení.
Co byste vzkázal těm, kteří se divadlu chtějí věnovat, nebo jsou na úplném začátku?
Ať si uvědomí, že divadlo je o práci, o týmové spolupráci, že to není nic jednoduchého, je to časově náročné a není to koníček pro každého. Kdo ale vydrží, projde tou drsnou trnitou cestou od první čtené zkoušky k premiéře, dospěje k úžasnému okamžiku a to k potlesku. Ten blažený pocit z potlesku spokojeného diváka je pak odměnou za vaši práci. A pro ten potlesk a pocit opravdu stojí za to dělat divadlo.
Žádné komentáře
 
Děkujeme za vaší návštěvu