OCHOTNÍCI-ZC

Web o životě ochotnických divadel v regionu

AKTUALITY

Spodina a Kašpar budou hrát spolu

Plzeň - Plzeňský divadelní soubor Spodina s pražským spolkem Kašpar chystají společnou inscenaci. Zajímavou nejen tím, že spolupracují takzvaní amatéři s  profesionály. Jakub Zindulka, předseda Plzeňské neprofesionální scény a zároveň vedoucí i režisér Spodiny, upřesnil více. 


Jakub Zindulka

Co si přejí oba soubory společně vytvořit?
V české premiéře připravujeme inscenaci hry švýcarského autora českého původu Igora Bauersimy a  Réjane Desvignes s ná– zvem Tattoo. O původní překlad se postaraly Kateřina Vinická a Markéta Vinická, hudbu pro nás komponuje Vladimír Franz, scénu nám navrhuje Karel Špindler, autorem kostýmů je Jan Löbl, vidoesekvence natáčí Petr Fiřt. Hru studují z poloviny bývalí nebo současní členové Spodiny – SPOlku DIvadelních NAdšenců – a z poloviny členové spolku Kašpar, který plzeňští diváci dobře znají z jeho hostování v Plzni. Hrát budou Martina Prášilová, Olga Ženíšková, Michal Kern, Lukáš Langmajer a Tomáš Stolařík, já jsem režisérem.

Proč se vůbec Spodina a věhlasný pražský soubor pustily do spolupráce?
Dá se říct, že záměr vznikl při rozhovoru dvou Jakubů – Špalka a Zindulky. Povídal jsem mu o plzeňském Divadle Dialog a projevil zájem o režijní práci. 

On zase říkal, že usiluje o inscenaci, která by měla domovskou scénu ve dvou městech. A když jsme při rozhovoru narazili na autora Igora Bauersimu, kterého máme oba rádi, bylo to celkem jasné.

Nehrozí, že by to mezi profesionály a amatéry mohlo zaskřípat?
Nevím proč. Co je vůbec dnes profesionální divadlo? Kamenné vícesouborové scény, skupiny vystudovaných herců, nebo i nevystudovaných herců? Troufám si tvrdit, že z části jsme v Dialogu profesionály – Lukáš Langmajer získal po zkušenostech u nás angažmá v Českých Budějovicích, má úspěch ve filmu a začíná se prosazovat na některých pražských scénách, natáčí i Olga Ženíšková, která ostatně hostovala i v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Rozdíl mezi takzvanými amatéry a profesionály se stírá. Záleží na kvalitě, nikoli na té nálepce.

Už začaly zkoušky?
V květnu jsme zahájili čtené zkoušky, hlavní zkušební čas nadejde v srpnu a září. Premiéra bude 17. září v pražském Divadle V Celetné a 15. října v Dialogu. V Plzni máme výrazně menší hlediště i jeviště, takže výprava se vyrábí ve dvojím měřítku a na scéně bude nutné občas použít trochu odlišná řešení, což by mohlo být pro život inscenace osvěžující.

Proč jste zvolili právě hru Tattoo? V čem vidíte její hodnoty?
Mám jejího autora – Igora Bauersimu – jako dramatika velice rád. Četl jsem už hodně jeho her a tento text mne zaujal okamžitě. I naši diváci už Bauersimu znají díky titulu norway.today. Tattoo má mnoho vrstev, rovin a jde o hru herecky vděčnou a zároveň obtížnou – obsahuje pět náročných vyrovnaných rolí.

Alespoň trochu téma přibližte...
V primární rovině je o umění, s jistým akcentem na postmoderním umění. Ale tato primární rovina pod sebou skrývá řadu zásadních životních témat. Je to
pozoruhodný obraz dnešního světa, ve kterém mizí rozdíl mezi skutečností a naší představou o skutečnosti. Stylizujeme se, snažíme se chovat tak, jak si
myslíme, že nás okolí chce vidět. Obraz často považujeme za podstatnější než skutečné hodnoty života. Samozřejmě to souvisí i s kultem peněz a naší představy úspěchu.

Z jakého důvodu by měl divák na představení přijít?
Aby si uvědomil nebo připomněl aspekty doby. Za prvé může najít jisté uspokojení, že není sám, kdo si je uvědomuje. Za druhé objeví nesporné kvality hry, která je nejen inteligentní, ale i zábavná a efektní. A za třetí a hlavně – je o lidech a o jejich vztazích.

Co je v této inscenaci vaším osobním cílem?
Uvést dobře moderní dobrou hru, ukázat text v celé jeho mnohovrstevnatosti. Záměrem nás všech je uvádět Tattoo co nejdéle a také aby na inscenaci diváci chodili proto, že je kvalitní a poskytuje skutečnou zábavu. Tím nemám na mysli jen humor, ale emoční zážitek. Kašpar je zvyklý hrát na zájezdech, uvidíme tedy, zda si tento titul zahrajeme nejen v Plzni a Praze, ale i jinde.

Jak hodnotíte nynější stav Plzeňské neprofesionální scény?
Je stabilizovaná, má své divadlo, představení navštěvuje stále víc lidí. Umělecky nechci hodnotit, neboť jednotlivé soubory mají absolutní tvůrčí svobodu. Hrát u nás může jak jedenáct našich členských souborů, tak všichni další, kteří mají zájem uvést v plzeňském Dialogu svá představení.

Jste spokojen také s finanční a provozní situací Dialogu?
To je druhý aspekt Plzeňské neprofesionální scény a není to žádná legrace. Byť se daří zvyšovat návštěvnost a všichni hrají zdarma, nestačí to vyrovnat propast mezi rozpočtem naší scény a grantem na činnost, který nyní každoročně dostává. Ten činí 600 tisíc korun a je přesně polovinou našich nákladů. A to nemáme žádné zaměstnance, o celý provoz se stará jediná tajemnice, sdružené soubory platí členský příspěvek šest tisíc ročně. Přitom případ, aby skupina souborů byla schopná zajišťovat téměř každodenně profesionální provoz divadla, nemá obdobu ani v České republice ani – pokud vím – nikde v Evropě. Plzeňská neprofesionální scéna je v tomto ohledu nedoceněná. Grantový systém v Plzni je založen na tzv. „projektech“ – a kultury podle mého přesvědčení není nikdy dost – ale už jako by se zapomínalo, že Plzeňská neprofesionální scéna je sama jedním velkým a zcela jedinečným projektem. Ovšem podle tabulek se nejedná o projekt, ale činnost. A proto jsou pro nás některé grantové programy nedostupné. Divadlo Dialog je prostor otevřený všem. A podmínky pro každého tu jsou už vytvořeny...

Jak se cítíte jako herec Divadla J. K. Tyla v Plzni. Spokojený?
Profesně se cítím poměrně dobře, v této sezoně jsem měl v plzeňské činohře čtyři premiéry – Lucernu, Portugálii, Lva v zimě, nejnověji Impresária ze Smyrny, kterého režíroval Ladislav Smoček, se kterým spolupracuji velice rád a beru to i jako takovou nenápadnou školu divadelní režie. Vstoupil jsem do televizní Ordinace v růžové zahradě a mohu potvrdit, že je to poměrně náročné řemeslo. Jistým paradoxem je, že nárůst popularity může pak přinést práci, která bude zajímavá i umělecky. A snažím se směřovat také k režii. Baví mne inscenace, které jsou přesné, propracované a přitom se v nich herci cítí svobodně.

Text: Petr Dvořák, Plzeňský deník

 
Děkujeme za vaší návštěvu