OCHOTNÍCI-ZC

Web o životě ochotnických divadel v regionu

AKTUALITY

Svou divadelní vnučku plácal král komiků pantoflem

Praha, Plzeň – „K angažmá mi pomohlo, že mě pochválila Adina Mandlová,“ vzpomíná Věra Skálová–Selnerová, poslední herecká pamětnice Divadla Vlasty Buriana.

Je jaro roku 1945, konečně mír. Prahou se řítí červená aerovka a v jedné z dejvických ulic téměř zachytí přebíhající dívku. Řidič vystupuje. Je v uniformě. Teď to asi schytám, krčí se dívka. „Nestalo se vám nic? Hodně jste se lekla?“ Místo hádky příjemná konverzace, pozvání na oběd, a než uplynulo tři čtvrtě roku, je z toho svatba. Šťastná, slavná – vždyť se ženil válečný hrdina. Jen české divadlo právě přišlo o jeden talent…

Prohlížíme alba, ze zažloutlých fotografií se směje mladá hezká tvář herečky Věry Skálové a bystrá devětaosmdesátiletá paní, vdova po statečném generálovi Jaroslavu Selnerovi a dnes už posledení žijící členka legendárního Divadla Vlasty Buriana, nás nechává nahlédnout i do svých osudů.

Jak vlastně vaše herecká kariéra začala?
Jsem sice rozená Pražačka, ale když mi byly dva roky, přestěhovali jsme se do Ústí nad Labem. Tam jsem se setkala s učitelkou, o které se říkalo, že je vnučkou herce Mošny. Učila nás české dějiny, které jsme jako děti hrávaly ve škole na stupínku. Vedla také ochotnický kroužek Jirásek. Sotva jsem byla trochu starší, stala jsem se jeho členkou. Probudila ve mně velikou touhu po divadle, moc jsem si přála být baletkou, ale tatínek trval na tom, že tahle profese je nejistá a že se musím napřed naučit „něco pořádného“. Po měšťance jsem tedy nastoupila na obchodní akademii, pak ale přišel rok 1938, zábor pohraničí a my museli z Ústí utíkat. V Praze, kam jsme se vrátili, jsem školu dokončila a přišlo totální nasazení. Pracovala jsem v Letňanech, jenže jsem těžce onemocněla žloutenkou a zápalem plic. I v Praze jsem prakticky hned začala hrát ochotnické divadlo, například v Sokole v Dejvicích se spolužákem Janem Pixou, později známým z televize.

A jak se z amatérky stala profesionálka?
Má teta se znala se slavnou herečkou Andulou Sedláčkovou. Vyprávěla jí o osudech naší rodiny i omně a paní Sedláčková, která otevírala v Mozarteu své divadlo, mě na její přímluvu přijala jako elévku. Díky mé prodělané nemoci bylo možné na pracovním úřadě získat povolení. Ale zas takovou profesionálkou jsem ještě nebyla. Abych si přivydělala, učila jsem němčinu u exekučního soudu v Praze.

Přesto se herecká kariéra začala slibně rozvíjet…
Samozřejmě jsem se začala otrkávat, všiml si mě režisér Slavínský, a tak jsem si zahrála i v několika filmech.

Kdo v souboru u Sedláčkové hrával?
Vedle paní šéfové a její dcery Marcely, tam byla i Jiřina Sedláčková, krásná blondýnka známá z několika českých filmů, Lili Hodačová, o níž se mluvilo jako o múze básníka Nezvala, Karel Třešňák, František Hanus, ale třeba také Jarda Koudelka a Láďa Fišer, kteří později působili v Plzni.

Zmínila jste, že k divadelním rolím přibyly i filmové. Začala jste vnímat popularitu?
Hlavně po filmu Muži nestárnou, kde jsem hrála kamarádku té nejmladší ze tří hlavních hrdinek, už určitě ano. Ale velký vliv měly i fotografie a články v novinách. Slavínský, který si přál natočit Bassův Cirkus Humberto, mě jednou poslal na Letnou, kde byl stálý cirkus a vněm působil slavný český domptér, jeho známý. Se mnou poslal fotografy z Kinorevue a timě tam nafotili s tygřími koťaty. Krásný nový kostým jsem sice měla poničený, ale reklama to byla opravdu účinná.

Jak jste se dostala k Vlastovi Burianovi?
Můj tatínek začal provozovat v Praze taxislužbu a jednou Buriana vezl. Povídali si, v řeči se dostali i namě a Burian si vzpomněl, že o mně slyšel chválu od Adiny Mandlové. Přišla se totiž podívat na představení, pak za mnou zaskočila i do šatny. Říkala, že se jí to líbilo, jak se nasmála, a pozvala mě, abych se přišla podívat i já na ni do Komorního divadla. A tak mi Burian vzkázal, abych se přišla představit.

Byly to nervy?
Hrozné. Burian, Marvan, Trégl, Šlégl, starý pan Hrušínský, co jméno, to slavný herec. V Prodaném dědečkovi jsem začala alternovat vnučku s Jarmilou Beránkovou. Dědečkem byl Burian, Marvan mým otcem. Ten byl dost nepřístupný, do oka jsme si moc nepadli.

S Burianem to bylo lepší?
Strašně rád improvizoval. Na to já byla zvyklá už od svých ochotnických začátků a neměla jsem s tím problém. I když někdy to bylo těžké. Nesla jsem na jevišti hrnky, on najednou na mě křikl, já se lekla a pustila je. Rozchechtal se a povídá: No vždyť tě neukousnu! a já odsekla: To se taky nebojím! Prostě dovedla jsem mu odpovědět i mimo text, a tak to mezi námi začalo fungovat. Navíc byl velký sportovec, za kulisami měl takové válce a trénoval na nich jízdu na kole. Každého naváděl, aby si to také zkusil, ale nikomu se do toho nechtělo. Mě jako nadšenou sokolku přemlouvat nemusel, sedla jsem na to, šlapala a on jásal, že konečně přišel do divadla také nějaký sportovec. Ty on miloval. Zaměstnával fotbalistu Říhu, cyklistu Veselého a další lidi, kteří tehdy potřebovali pomoc.

Prý byl velký despota…
Já si nemůžu stěžovat. Vzpomínám si na jednu scénu z Prodaného dědečka. Odehrávala se v místnosti poblíž dveří, na zdi visely kukačkové hodiny, které samozřejmě nešly. Antonín Streit hrál podomka, se kterým jsem se objímala. V tom vchází dědeček, Streit ode mne odskočí a vypadne ven. A dědeček začíná výslech, co že se to tam dělo. Jednou při tom vyptávání popadl Burian pantofel a praštil mě přes zadek. Já poskočila, vrazila jsem do stěny a kukačkové hodiny, které nikdy nefungovaly, zakukaly. Burian vykulil oči, pak se rozchechtal a celé divadlo s ním. Každý večer mě pak vždycky praštil pantoflem a čekal, jestli se zas ozve kuku. Když už to trvalo týden, povídám mu o přestávce: Pane řediteli, prosím vás, byl byste tak hodný, když mě mlátíte tím pantoflem, nemohl byste mě začít mlátit na druhou stranu? Zeptal se proč a jámu vysvětluji: Když já už tam mám hroznou modřinu. Vážně? Ukaž!, povídá. Tak jsem zdvihla sukni, aby to viděl. Na místě rozhodl, že dostanu bolestné, a já si druhý den šla do kanceláře pro tisíc korun. Hodiny už ale nikdy nezakukaly, a tak za čas přestalo i to mlácení.

Probírali jste v divadle i politiku?
Nikdy. Burian si povídal rád a mluvilo se o všem možném, ale o politice nikdy. Alespoň ne v šatnách a na chodbách. Je pravda, že na představení chodili i Němci, občas byla v hledišti vidět nějaká ta uniforma, ale s tím my nic nenadělali.

Setkali jste se ještě někdy po válce?
Když Buriana začali obviňovat a vyhodili ho z jeho vily, dozvěděla jsem se, kde s paní Ninou našli přístřeší, a vypravila se za ním. Otevřela mi paní Burianová. Říkám jí, že jsem se přišla podívat na pana ředitele, jestli něco nepotřebuje. Vtom on vyšel v nějakém starém županu a říká: To jsi hodná, že jsi se přišla podívat. Pak začal nervózně vysvětlovat: Víš, ale ono bude lepší, když půjdeš domů. Nemuselo by se ti to vyplatit… Říkala jsem mu, kde mě najde, kdyby něco potřeboval, ale bylo mi hrozně. Pak už jsme se neviděli.

Krátce po válce vaše herecká kariéra skončila. Nestýskalo se vám?
Chvilku jsem ještě hrála v Divadle kolektivní tvorby, to už jsem se ale znala se svým budoucím manželem, měli jsme se brát, a tak jsem tam vydržela v takové opravdu nepovedené hře jen asi tak do listopadu. Svatbu jsme chtěli už začátkem prosince, ale po manželovi, který sem přišel jako velitel československé vojenské brigády přes Duklu, chtěli potvrzení o státní příslušnosti. On nic takového neměl, musel teprve žádat, a tak jsme prošvihli termín a brali se až 9. ledna 1946. Svatba to byla slavná, za svědky námšli pan generál Klapálek a předseda Národního shromáždění Jožka David. Po herectví se mi pak opravdu stýskalo. Vždyť jsem to divadlo milovala od malička. Jenže doba se brzy změnila a na stýskání jsem už neměla myšlenky.

Proč? Váš manžel přece přišel s osvoboditelskou armádou z té „správné“ strany…
Statečnost měl v krvi – jeho babička se jmenovala Sladká a pocházela z rodu Jana Sladkého–Koziny. Manžel přišel sice z Východu, ale nejdřív se dostal přes Slovensko a Jugoslávii na Střední východ, bojoval se svým velitelem Karlem Klapálkem v severní Africe u Tobruku, odkud pak byli převeleni do Anglie. Teprve potom přešli s Klapálkem k naší jednotce do SSSR. Takže po válce ho sice nejdřív povýšili z plukovníka na brigádního generála, v roce 1951 ho ale propustili jako „buržoazního přisluhovače“ a vystěhovali nás i z bytu.

Jak jste se živili?
Manžel dělal v Ostravě v dolech, pak posunovače v Poldovce na Kladně. Až když se situace trochu uvolnila, mohli jsme aspoň učit na učňovské škole.

Když se řekne Plzeň – co se vám nejrychleji vybaví?
Divadlo Alfa. Časem se mi totiž podařilo získat kancelářské místo v oboru divadelní a literární jednatelství, než mě zas za normalizace vyhodili. Ale na přelomu let 1961-62 jsem jako zástupkyně Pragokoncertu doprovázela plzeňské loutkové Divadlo Alfa na cestě do Sýrie a Libanonu. Krásná, nezapomenutelná cesta, moc příjemní lidé. Jenže také to nebylo jednoduché – přesně na Nový rok tam vypukl převrat, přerušili leteckou dopravu amy se pak nemohli dostat z Bejrútu domů…

Kdo je Věra Skálová

Narozena 7. 1. 1921,
herečka V Divadle Anduly Sedláčkové (1940–1942) účinkovala např. ve hrách Sluha dvou pánů nebo Právo na hřích, v Divadle Vlasty Buriana (1942–1944) v představeních Ducháček to zařídí, Prodaný dědeček, Když kocour není doma. Vedlejší role hrála ve filmech režiséra Vladimíra Slavínského Advokát chudých (1941 – spolužačka hlavní hrdinky Anny Marie) a Muži nestárnou (1942 – kamarádka jedné z hlavních hrdinek Helenky), režiséra Otakara Vávry Okouzlená (1942 - panská u továrníkovy dcery Jitky Zykánové) a v režijní prvotině Rudolfa Hrušínského Jarní píseň (1944 – ošetřovatelka).

Po osvobození se s jevištěm rozloučila v souboru Divadla kolektivní tvorby. V roce 1946 se provdala za plukovníka Jaroslava Selnera (1906–1973), tehdy velitele 3. čs. samostatné brigády v SSSR, později brigádního generála. V roce 1951 jejího manžela z politických důvodů propustili z armády, poté působila jako učitelka drogistické školy v Křivoklátě, Senohrabech a České Kamenici. Roku 1959 se s manželem vrátili do Prahy, kde začala pracoval v agentuře Pragokoncert, odkud ji po roce 1968 propustili.

Na začátku 90. let byla rehabilitována, stejně jako její manžel, který byl in memoriam povýšen do hodnosti generálporučíka.

Věra Skálová-Selnerová je dnes poslední žijící členkou Divadla Vlasty Buriana. Žije v Praze, má jednoho syna, tři vnoučata a čtyři pravnoučata.

Zdroje: Česko-slovenská filmová databáze a M. Fikejz: Český film

Text: Jiří Šantora, Plzeňský deník
 
Děkujeme za vaší návštěvu