OCHOTNÍCI-ZC

Web o životě ochotnických divadel v regionu

AKTUALITY

V každém hledišti sedí dva druhy diváků, říká Emil Hofman

Emil Hofman e přesvědčen, že i to, co se na jevišti nepovede, patří k divadlu.

Domažlice – Členem, režisérem a autorem her domažlického ochotného divadelnického spolku Karel je Emil Hofman.

Kdy přesně Karel vznikl?

Asi se očekává odpověď, že Karel vznikl 15.října v 19.21 hodin někdy začátkem 21. století a impulzem byla konjunkce Saturnu s raketoplánem Atlantis. Pravda je ale taková, že Karel vznikl někdy na podzim roku 2004. Přesně už si asi nikdo nevzpomene, kdy to bylo.


Proč jste si dali do názvu ochotný?
Náš úplný název je Ochotný divadelnický spolek Karel. Zkráceně ODS Karel a naším cílem je, aby do roku 2133 každý občan naší krásné vlasti po vyslovení oné zkratky automaticky doplnil – Karel. Nejdříve bych asi měl vysvětlit proč vůbec Karel. Protože nedokážeme přesně určit, kdy náš soubor vznikl, nemá tedy kdy slavit narozeniny. Proto jsme ho pojmenovali Karel, aby mohl slavit alespoň svátek. Původně jsme mu chtěli dát jméno Oskar, ale ten slaví svátek 1. srpna, a tou dobu jsou všichni členové na dovolených a tak by svůj svátek musel slavit sám. Proto zvítězil Karel, který má svátek 4.listopadu. A proč Ochotný Divadelnický? No prostě proto, že nechceme být Ochotnický a nejsme Divadelní.


Jaký žánr je vám nejbližší a proč?
Nejbližší je nám určitě klasická antická tragédie. Sofoklés kdysi prohlásil: „Antigona je jako podprsenka“. A protože košile je bližší než kabát, ale podprsenka je úplně nejbližší, je naprosto zřejmé, že nám musí být nejbližší antická tragédie. Doufám, že kdo viděl některou z našich her, o tom nepochybuje.

Kde berete inspiraci a kdo všechno se na tvorbě nových her podílí?
Inspiraci bereme, kde se dá, a když se někde nedá, tak bereme jinde. I když největší část her píšu já, není to tak, že bych jednoho dne předložil definitivní verzi scénáře. Na tvorbě každé hry se podílí všichni členové, ať už na začátku různými nápady, tak na konci kritickými připomínkami k finální verzi. Přesto je třeba vyzvednout ty, kteří nějakou část napíšou. A to jsou Zbyněk Altmann, Igor Šlechta a Jaroslav Chloupek. Součástí většiny našich her jsou vlastní písničky, nemohu zapomenout na autory hudby, kterými jsou zpočátku Patrik Zuber a nyní Josef Kuneš.


Kterou hru máte jako soubor nejraději?
Doufám, že soubor má vždy nejraději hru současnou a já jako autor vždy tu budoucí.


Kterou jste odehráli v největším počtu?
Růženku Šípkovou, ale Rigor Mortis stále ještě hrajeme, tak možná Růženku překonáme.


Kde všude vystupujete?
Hrajeme všude, kde nás někdo chce pořádat a je ochoten nám za naše vystoupení dát aspoň skývu chleba a trochu té soli na přilepšenou. Hrajeme hlavně po okrese snad ve všech městečkách s výjimkou Staňkova, vlastně Bulharska. A následující čtyři roky tam ani hrát nebudeme, ledaže bychom tam hráli „napůl“. Hrajeme i v několika vesnicích jako Černíkov, Milavče a Osvračín. Mimo okres zajíždíme s každou hrou do Tachova a do plzeňského divadla Dialog.


Kdo vyrábí kulisy, kostýmy, kdo se stará o líčení herců? Je někdo, koho divák nevidí, ale bez něhož by představení nefungovalo?
Není nikdo takový, kdo by se staral o zázemí a divák by ho neviděl. Kulisy a většinu rekvizit vyrábí Igor Šlechta a toho divák na jevišti rozhodně uvidí a nepřehlédne.


Z čeho máte vy, jako rejža, největší strach?
Já z ničeho strach nemám. Že se na jevišti něco nepovede, to patří k divadlu. V každém hledišti sedí dva druhy diváků. Ti, kteří se přišli bavit, a ti, kteří se přišli ujistit, že jsme břídilové. Ať se tedy něco povede či nepovede, jedna část diváků je vždy uspokojena a o to nám jde především.


Neplánujete se zúčastnit nějaké přehlídky či soutěže ochotnických divadel?
Neplánujeme. My děláme autorské divadlo a hlavní pro nás je obsah a forma je až na druhém místě. Na ochotnických soutěžích se ale hodnotí právě forma, proto Karel není ochotnický spolek a nepatří na ochotnické soutěže. Kdyby existoval přehlídka autorských divadel, tak bychom o tom určitě uvažovali, žádnou takovou jsme zatím nenašli.

Chybí vám nějaká věkovka či typ herců?
Nechybí. Protože jsme autorské divadlo, píšeme si role vlastně na tělo. I když vlastně ano. Chybí nám mrcha. Naše herečky mají asi nějaký blok, ale zahrát opravdu zlou zákeřnou mrchu jim vážně nejde.


Přibíráte nové talentované členy?
Ne! Přibíráme jen staré netalentované. Nejsme žádná uzavřená sekta. Kdokoliv komu se líbí, co děláme a chtěl by to dělat s námi, se může přidat. Tady bych zdůraznil to, že nás musí uchazeč o členství znát. Jako odstrašující příklad uvádím kluka, který s námi chtěl hrát a zřejmě se domníval, že provozujeme divadlo. Poté co s námi absolvoval jednu zkoušku a následné posezení v krčmě U Meluzíny, přestal zvedat telefon, odpovídat na e-mail a podle posledních zpráv byl viděn v Austrálii jako zástupce vedoucího klokaního stáda.


Čím jsou herci vašeho spolku v civilu?
Až do teď jsem si myslel, že není žádná typická karlovská profese. Ale když se nad tím zamýšlím, tak polovina souboru je buď učitelem nebo pracuje ve zdravotnictví. A i v té druhé polovině jsou běžná povolání, takže například profesionálního basketbalistu nebo kapitánku zaoceánské lodi u nás nenajdete.


Kolik času potřebujete na nazkoušení nové hry?
Ať máme na nazkoušení času kolik chceme, vždy opravdu zkoušíme až dva měsíce před premiérou. To je doba, kdy herci začínají znát svůj text , tedy kromě Igora Šlechty, který roli umí od první zkoušky. Tou dobou začínáme mít první kulisy a rekvizity. Zkoušky jsou také tou dobou častější, zpravidla dvakrát týdně, i když já se zúčastňuji jen té nedělní, protože přes týden jsem pracovně mimo území ČR.


Zažili jste nějaký společný divadelní trapas nebo zklamání ?
Zklamání určitě byla, ale já je používám jen k tomu, abych se z nich poučil a pak na ně rychle zapomněl. Můžu se ale pochlubit jedním osobním divadelním trapasem. Protože v Karlovi zásadně nepoužíváme nápovědu, stane se občas každému z nás, že má okno a musí zaimprovizovat. Mně se ale v Dalskabátech povedlo něco excelentního. Měl jsem tam dva dlouhé monology, jeden na začátku a druhý před koncem a mně se povedlo začít suverénně tím druhým. Opravdu mě polil studený pot, když jsem zjistil, že už asi minutu divákům povídám o událostech, které se ještě nestaly a o postavách, které se na scéně ještě ani neobjevily. Nějak jsem se z toho vylhal, ale sotva jsem odešel z jeviště, nevěděl jsem jak se mi to povedlo.

Helena Bauerová - Domažlický deník
www.domazlicky.denik.cz

 
Děkujeme za vaší návštěvu