OCHOTNÍCI-ZC

Web o životě ochotnických divadel v regionu

AKTUALITY

Vytoužené role jsem si zahrál, říká Josef Nehonský

Plzeň - Nad požadavky současného divadla, že herec má hrát, zpívat i tančit, se může Josef Nehonský skromně i sebevědomě usmívat. Nepotřeboval teorie tzv. syntetického herectví, ale sám je už před půlstoletím naplňoval. Celoživotní sólista plzeňského divadla se dožívá letošního 7. července osmdesátin.

Josef Nehonský

Máte pocit, že čas utíká, nebo se vám někdy vleče? Budete slavit?
Neslavit mi nedovolí rozsáhlá rodina mé přítelkyně. Takže budu slavit i děkovat. Čas se pro mě nevleče, ale při mé činnosti neuvěřitelně letí!

Sledujete dodnes, co se v Divadle J. K. Tyla v Plzni děje? Co se vám líbí a co méně?
V Divadle J. K. Tyla jsem prožil nádhernou éru celého plného života. Sleduji všechny generální zkoušky i některá představení všech souborů a jásám, že máme v Plzni balet, operu, operetu i činohru na vskutku vysoké a záviděníhodné úrovni. Je mi líto, když divák někdy nerozumí zpívanému nebo mluvenému textu. Mrzí mne, že se někdy přichází do nevyprodaného hlediště. Jsem nadšen k zbláznění, když slyším například Jana Adamce zpívat Kalafa v Turandot. Volám „bravo“ při výkonech baletu v Labutím jezeru. A je toho daleko víc.

V povědomí diváků jste asi především jako představitel velkých operetních rolí, ale encyklopedie vás uvádějí možná častěji jako tanečníka. Čím jste byl více a raději?
Baletní i operetní role jsem miloval stejně. V baletu jsem byl deset let, ale zároveň jsem studoval i sólové pěvectví u profesorů Ludmily Komancové, Karla Bermana, Jaroslava Rohana a milovaného Zdeňka Otavy. Všichni byli členy Národního divadla v Praze. Proto jsem se mohl později zhostit těch nejnáročnějších rolí v operetě.

Jak jste se dostal z rodných Čelákov u Stoda na plzeňskou profesionální scénu?
Rodiče bydleli v Plzni, ale maminka šla rodit do Čelákov ke svým rodičům. Pak jsme tam ještě žili po vybombardování Plzně. Už od sedmi let jsem však chodil v Plzni do houslí. Pak jsem se vyučil ve Škodovce v přesné mechanice na tabákových strojích s výhledem montéra na západ – alespoň podle představ mého otce. Ale to nebyl můj zájem. Mně šlo o divadlo!

Potkal jste takovou osobnost, která zásadně přispěla k tomu, že jste divadlu zůstal věrný celý život?
Původně jsem dělal konkurz do opery. Dirigent František Belfín a pěvec a režisér Karel Berman po mém provedení Jeníka a Kecala z Prodané nevěsty ohodnotili můj pěvecký rozsah s tím, že jsem tenor. A současně mi doporučili pohybovou průpravu v baletní škole v plzeňském divadle, kterou vedl Josef Škoda. Ten mne po půlroce angažoval do baletního souboru a zde jsem zůstal celé desetiletí. Díky panu Škodovi jsem se seznámil i se šéfem baletu Národního divadla Sašou Machovem a profesorem Reimoserem, který mne připravil ke státním zkouškám.

Proč jste z baletu odcházel?
Po úrazu kolena jsem byl angažován dirigentem J. O. Karlem jako sólista do operety. Nastudoval jsem pak desítky rolí tzv. mladokomického oboru, ale i postavy prvooborové. Byl mezi nimi například Camille de Rosillon z Veselé vdovy i s tenorovým „c“. Navíc jsem v operetním souboru vedl pohybovou výchovu sólistů i sboru. A tak jsem připravil mnohokrát soubor na taneční čísla, pro která jsem vytváčel choreografii jak v operetách, tak v muzikálech. A při spolupráci s panem režisérem Karlem Smažíkem jsem pochopil, jak se dělá opereta na vysoké umělecké úrovni.

Na které operetní postavy vzpomínáte nejčastěji? A mrzelo vás někdy, že jste nějakou roli nedostal?
Všechny vytoužené role jsem si zahrál. Patřili k nim mimo jiné Princ Orlovský v Netopýrovi, Camille de Rosillon ve Veselé vdově, Popiel z Polské krve, Lorenzo z opery Fra Diavolo, poručík Champlatreux z Mamzelle Nitouche, hrabě Homonay v Cikánském baronovi či Koloman Župan v Hraběnce Marice. V této operetě jsme zpívali a tančili duety Varaždín a Shimmy a pro velký úspěch jsme je museli vždy opakovat. Rád jsem měl také Jacka z německého muzikálu Můj přítel Bunbury, se ztrátou několika kilogramů za představení jsem pokaždé absolvoval americký Kabaret. Obsahoval šest tanců a kankán s tanečnicemi! Z baletu vzpomínám na Bezgroše v Komediantské pohádce, na otce v Popelce, vychovatele a šaška v Labutím jezeru či na Zelenku ve Filosofské historii. Bylo to celkem 187 premiér a 7077 představení...

Jak jste získal příležitost – téměř v pětašedesáti letech – k sólovým úkolům v opeře?
Přišla nabídka od pana ředitele Mojmíra Weimanna na Principála v Prodané nevěstě. Na zájezdech v Německu a Švýcarsku jsem byl mile překvapen hodnocením kritiky i úspěchem u publika. Pak – vlastně v penzi – přišel ještě Hajný z Rusalky, Andonis v Řeckých pašijích a Jirka v Tajemství.

Kdysi jste začal soukromě učit. Máte i dnes žáky a jak jste s nimi coby pedagog spokojen?
Nejdříve jsem si otevřel baletní školu a s dětmi chodil i na generální zkoušky baletního souboru. Bylo zajímavé, že i děti významných rodičů byly se mnou v divadle poprvé. Nyní ve svém Studiu sólového zpěvu zařazuji i pohybovou výchovu. O mé práci s hlasem se asi ví, neboť mne vyhledalo dokonce několik mladých zpěváků ze současných hudebních skupin. A já? Se žáky jsem spokojen.

Co si přejete k osmdesátce?
Udržovat se v dobré psychické i fyzické kondici, naučit se dobře pracovat s počítačem, být při otevření nového divadla v Plzni a mít finanční prostředky na ozdravné pobyty v Chorvatsku. Děkuji Bohu, že jsem měl tak činorodý život. A k tomu velké porozumění pro moji práci u manželky Jaroslavy. Po jejím odchodu mám opět zázemí u přítelkyně Ludmily.

Petr Dvořák, Plzeňský deník

 
Děkujeme za vaší návštěvu