OCHOTNÍCI-ZC

Web o životě ochotnických divadel v regionu

KLATOVSKO

V roce 1929 založen zde byl „Sbor dobrovolných hasičů“, který od svého počátku vyvíjel činnost také v oblasti kulturní, a to pořádáním pravidelných divadelních ochotnických představení. V prosinci roku 1931 byl na členské schůzi podán návrh na zřízení nového jeviště, které bylo již 20. 1. roku 1932 zhotoveno a zadána malba dekorací a opony malíři Netalovi z Klatov. 7. března 1932 bylo vše hotovo. Na oponě byl vymalován pohled na část zdejší návsi s kapličkou a dnes již zbořenou chalupou č. p. 11.

 Celkový náklad na zřízení tohoto jeviště činil 3 360 Kč. (Dosud dochována část divadelních dekorací, opona byla zničena.) V zápisníku ze schůzí sboru jsou v následujících letech zmíněny názvy divadelních her, které nedaničtí ochotníci sehráli: 1935 „Černý vlk“, 1937 „Moje teta, tvoje teta“, 1942 „Poslední soud“, 1944, „Prodaný dědeček“ a 1947 „Skřivánek“.

Zdroj: Zápisky SDH v Nedanicích 1929 – 1999.

 

V Červeném Poříčí se hrávalo divadlo při „Dělnické tělocvičné jednotě“. Podle záznamů z minulosti obce víme například, že při odhalení pomníku obětem 1. světové války 18. září 1921, sehráli členové dělnické společnosti ochotníků divadelní představení s názvem „Závěť“. Zisk z představení byl věnován na zaplacení pomníku, který postavila firma Petr Kripner z Přeštic za 2500 korun. 6. prosince 1930 zahráli členové DTJ u „Valešů“ představení s názvem „Počkej, ty budeš litovat“. 28. října 1937 sehráli žáci a žačky z DTJ divadelní hru Boženy Hůlkové – „Tatíčkovy děti“. Za velké účasti diváctva sehráli ochotníci 9. dubna 1939 divadelní hru „U panského dvora“. Další představení se konalo 1. května, kdy uvedli frašku „Pan Breburda zanáší“. Na cvičišti u „Hříbáku“ uvedli herci představení veselohry „Kamizola zelená“ ( 4. 7. 1939).

V roce 1945, hned po osvobození obce, uspořádali divadelní představení pro obyvatele Červeného Poříčí američtí vojáci na dvoře stavení „U Vadlejchů“. Většina lidí však představení nerozuměla, protože bylo sehráno v anglickém jazyce.

Zpracoval Martin Kříž, Ludvík Pouza

Zdroj: Červené Poříčí – Toulky minulostí obce a zámku – Martin

Kříž, 2004

 

Na počátku 2. světové války pořádala místní skupina „Národního souručenství“ amatérská divadelní představení. Zpočátku s vypůjčenými divadelními dekoracemi ze sousedních Petrovic, později však pořídili si mladí herci dekorace vlastní. Opona (dosud zachována) zakoupena byla z obce Klášter u Nepomuka za 1000,- Kč, z toho 500 Kč dal „Sbor dobrovolných hasičů“ a 500 Kč místní organizace „Národního souručenství“. Hrála se například hra „Černý kříž v poli“. Po roce 1942 zdejší soubor zanikl z důvodu odchodu většiny mladých na nucené práce do Německa.

Zdroj: Vzpomínky Františka Ližana z Bíluk č. p. 3, nar. 1924.

V Biřkově prý žádný ochotnický spolek nikdy nepůsobil, přesto v obci působila velmi aktivně organizace „Svazu žen“, která si mimo jiné zahrála i divadlo zhruba v 60. – 80. letech 20. století

Nalžovské Hory – Velmi úspěšná bývala divadelní činnost také v Nalžovských Horách.

Na tuto tradici v roce 1980 zavzpomínal obyvatel Nalžovských Hor Emanuel Buchta. Z jeho vzpomínek, ze záznamů v městské kronice a zápisů sborů dobrovolných hasičů v Nalžovech a Stříbrných Horách uvádíme následující vzpomínky:

„První divadlo bylo sehráno již v roce 1906 a mělo název Zlaté péro. Hlavní divadelní činnost začíná až po první světové válce zásluhou učitele Václava Hynka, který byl velikým milovníkem divadla a úspěšným autorem několika divadelních her. V zámeckém parku měla svoji premiéru jeho hra ze srbského válečného prostředí Komiti, kterou také režíroval.

Další jeho hra byla Ilonka a v nově postavené sokolovně byla poprvé hrána jeho nejúspěšnější hra – operetka Tulák, ke které sám složil i hudbu. Prvním představitelem tuláka byl Josef Šlachta, který byl výborným zpěvákem, a hlavní ženskou roli hrála tenkrát mladá herečka Anna Hošková, později provdaná Riegrová.

Hra měla veliký úspěch a byla později za režiséra Heidlera znovu opakována. Poštmistr Stanislav Heidler, který se ujal divadla po odchodu V. Hynka, měl zálibu ve výpravných historických hrách, a tak na repertoáru ochotníků byly kusy jako Lešetínský kovář, Psohlavci, Václav Hrobčický z Hrobčic a známá hra Jaroslava Vrchlického Noc na Karlštejně.

Po odchodu Heidlera ujal se divadla další jeho veliký milovník, Jan Vlček. Za něho byla sehrána každý rok tři až čtyři představení a pořádal i mikulášskou zábavu s programem, ve kterém byly hrány jednoaktové hry a zpívány veselé kuplety. O půlnoci byla nadílka a pak se tancovalo.

Dobu od roku 1933 do roku 1940 máme zaznamenánu v protokolární knize dramatického odboru, která jediná se zachovala.

Uvedeme stručně jen některé známé hry:

V roce 1934 v zámeckém parku byla sehrána výpravná hra Jánošík. Hlavní roli měl František Makrlík. V roce 1935 byly sehrány hry Její veličenstvo láska, Batalion a Oblaka. O Vánocích pak dětské představení Pohádka zimního večera spojená s nadílkou pro žactvo.

V roce 1937 za režie St. Masáka byla hrána s velkým úspěchem známá opereta Na tý louce zelený. V roce 1939 byla sehrána známá hra bratří Mrštíků Maryša, Rozvod na zkoušku a Dekora.

V roce 1939 Tomášovic grunt, na Vánoce, kdy německá okupace sílila a byly zavřeny vysoké školy, byla vybrána hra s velmi přiléhavým názvem Zlomte okovy.  Zlomte okovy byla hra ze selského povstání a byla v ní velmi působivá scéna, kdy vzbouření sedláci v předvečer svého útoku na zámek přísahají na svůj prapor a pronášejí slova: Přísaháme, že neustanem, dokud se tato země nevrátí do našich rukou, dokud nebudeme svobodni i kdybychom měli při tom své životy položiti.“ Tato scéna se však nelíbila okresnímu úřadu v Klatovech, kam se muselo žádat o povolení. Panu okresnímu hejtmanovi se nelíbil už název hry a scéna s přísahou už vůbec ne. Nakonec po dlouhém jednání hru seškrtal a povolení vydal. V roce 1940 byl sehrán Chudý písničkář, kde byla zpívána píseň Ta naše písnička česká a Chaloupky pod horami, které tehdy velmi působily na city našich diváků. Další hrou pak byla Její pastorkyně.

O pouti, kdy byly taneční zábavy zakázány, byla s velkým úspěchem sehrána opereta Srdíčko z lásky. To byla poslední hra ve válečném období. Pak přišel zákaz a nastala doba temna. Divadelní činnost znovu ožívá po osvobození naší vlasti historickou hrou ze selských bouří Jan Vývara. V roce 1948 za režie Josefa Máry byla sehrána známá národní báchorka od J. K. Tyla Strakonický dudák. Byla hrána též pro okolní školy a dvakrát pro místní diváky. Měla veliký úspěch nejen morální, ale i finanční. Pro zajímavost uvedu z pokladní knihy: celkem vybráno 13 828 korun, vydání 2292, zůstatek 11 534 Kč.

Další hra byla známá opereta Josefa Piskáčka Slovácká princezna a hra z klášterního prostředí Bratři sv. Bernarda. Za řízení Josefa Máry byl obnoven pěvecký sbor, který se uplatnil při různých oslavách, a jak se můžeme dočíst v obecní kronice, také při zahájení voleb v roce 1957 zazpíval Smetanovo Věno a jugoslávskou píseň U boj. V divadelní činnosti nastává pak přestávka až do roku 1955, kdy byla sehrána známá hra Paní Marjánka matka pluku a v roce 1956 další známá hra Ladislava Stroupežnického Naši furianti. V této hře naposledy vystoupil na jevišti dlouholetý režisér a herec Jan Vlček, který si v roli starého výměnkáře s dojetím zazpíval píseň Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína. Tuto píseň mu pak členové dramatického odboru zazpívali při poslední rozloučení.

V roce 1958 ujímá se režie Dr. Červený, který nacvičil známou hru Jana Drdy Hrátky s čertem. Tato hra získala 1. místo v okresní soutěži a byla hrána na zájezdech ve Zborovech, Mečichově, Mlázovech a Plánici. V roce 1959 za Slavnost lampionů se získala 1. cena a odměna 500 Kč.

V roce 1960 za režie Dr. Roubala získala hra s protiválečnou tématikou Země duní opět prvé místo v okresní soutěži. Za odměnu si mohl soubor vybrat zájezd, do kteréhokoliv divadla. Byl vybrán zájezd do Bratislavy, kde účastníci zhlédli ve slovenském Národním divadle operu Madam Buterfley a na zpáteční cestě v brněnském divadle operu Tosca.

V roce 1964 za režie Josefa Tůmy byla sehrána hra Paličova dcera. Hře byla věnována veliká péče, někteří herci nelitovali cesty do Prahy, aby tuto hru zhlédli v libeňském divadle. Hra měla veliký úspěch, pochvalná kritika vyšla dokonce v Novém Klatovsku a v plzeňské Pravdě. Tehdy ale ještě nikdo netušil, že Paličova dcera bude v Nalžovských Horách hrou poslední.“

Sedmdesátiletá tradice ochotnického divadla v Měčíně zanikla po roce 1968.

Za divadelními ochotníky a jejich bohatou tradici dnes putujeme do Měčína. I zde se totiž do konce šedesátých let aktivně žilo kulturním divadelním životem.

„Nejprve zde působila Jednota divadelních ochotníků, která byla v Měčíně založena už roku 1897. Jejím zakladatelem byl první místní obvodní lékař MUDr. Jan Bočan (nar. 29. listopadu 1865, zemřel 13. června 1912). Po něm vedl spolek zdejší řídící učitel Adolf Šlégl, který v Měčíně působil v letech 1899 – 1904. V roce 1902 byl místopředsedou Josef Mašek ml., jednatelem Matěj Tykal ml. a pokladníkem například Josef Kubík ml.,“ říká současný kronikář města Roman Tykal.

V letech 1897 – 1902 se v Měčíně sehrálo rovných 16 divadelních představení. „Mezi představení, která dosáhla slušné umělecké úrovně, patřily zejména hry Jedenácté přikázání, Vodní družstvo, Strakonický dudák, Bez lásky a jiné. V roce 1901 uspořádala Jednota divadelních ochotníků v Měčíně představení Kříž u potoka od Elišky Peškové dle románu Karoliny Světlé. V představení hostoval člen Spolku divadelních ochotníků Tyl v Klatovech Jan Němejc. U příležitosti sjezdu rodáků, který se konal 15. – 17. srpna 1902, sehrála jednota národní hru ve čtyřech jednáních od F. F. Šamberka Karel Havlíček Borovský,“ pokračuje kronikář města ve výčtu divadelních aktivit tehdejších měčínských ochotníků.

V roce 1919 byl v Měčíně založen Sokol a v roce 1927 také fotbalový sportovní klub. Oba tyto spolky pořádaly od svého založení divadelní představení, zejména pro získání finančních prostředků pro potřeby své zájmové činnosti.

„V letech 1932 – 1945 působil v Měčíně jako ředitel základní školy Václav Dvořák, který organizoval s členy výše zmíněných spolků nastudování různých her se zpěvy. V období 2. světové války pak pod záštitou místní Osvětové besedy. Divadelní představení se tehdy konala každých čtrnáct dní. V roce 1947 sehrál Svaz české mládeže v Měčíně divadelní představení bratří Filipů Bílý člun. S touto hrou hostovali herci i v okolních vesnicích. Výtěžek z těchto představení byl určen na zakoupení nových jesliček pro kostel sv. Mikuláše. V následujícím roce 1948 sehrála tato organizace hru arcibiskupa Josefa Berana V temnotách a hru Její veličenstvo láska. Výtěžek ze všech divadelních představení v Měčíně i v okolí byl věnován na pořízení nových zvonů ve farním kostele.

Po roce 1948 se spojil Sokol a Sportovní klub v jeden spolek s názvem TJ Sokol Měčín a opět pořádal divadelní představení, pod vedením učitele a pozdějšího ředitele měšťanské školy Františka Komance. Tehdy byly uvedeny například hry Sládci a Když hrozny zrají. V roce 1958 byla v Měčíně založena místní pobočka Československého svazu zahrádkářů a ovocnářů. Tento spolek počal hned po svém ustavení také organizovat pořádání divadelních představení. V roce 1959 byla nastudována a uvedena například hra Třetí zvonění. V roce 1961 pak hra Rodinná vojna. V roce 1965 byla zdejšími ochotníky z řad členů TJ Sokol sehrána hra Když ptáčka lapají. Čistý výtěžek byl věnován na výdaje účastníků 3. spartakiády. Po roce 1968 tradice amatérského divadla v Měčíně zcela zanikla. Poslední hrou místních ochotníků byla Madlenka z kovárny,“ doplnil informace Roman Tykal, který informace získal z vyprávění od pamětníků, ze zpravodaje místní farnosti a z časopisu Šumavan.

 

Ochotnické divadlo patřilo v Myslívě k velmi významným kulturním činnostem obce. Místní ochotníci, členové myslivecké společnosti, hasiči a učitelé školy nastudovali několik divadelních her. Hudbu měl na starosti učitel Klečka, který učil hrát školní děti na housle, flétnu a akordeon.

Před první světovou válkou byl hlavním iniciátorem veškerého kulturního dění v Myslívě farář Janeček. Ten už tehdy objednal z Brna první jeviště a kulisy, které stávaly v dolejší hospodě. Divadlo tu hrál opravdu každý, a to od dětí až po dospělé. V této tradici se pokračovalo i po válce. Úspěšná byla například hra V. K. Klicpery „Zlý jelen“ v roce 1956 nebo hra Ferdinanda Šamberka s písničkami Karla Hašlera „Podskalák“ a mnohé další. V Podskalákovi účinkovalo dokonce 25 osob. Mezi nejúspěšnější hry patřila v roce 1961 Tylova Fidlovačka, která se pro velký úspěch hrála v Myslívě čtyřikrát a vyjíždělo se s ní i do dalších obcí, jako do Bližanov, Chanovic, Oselců, Žichovic a podobně. Výtěžek z představení věnovali myslivci vždy škole, a tím zaplatili dětem zájezdy do plzeňského divadla a zakoupili dětem to, na co tehdy nebyly ve škole peníze. Režie většiny her se ujal Josef Vágner, hudbu a zpěvy nacvičoval Bohuslav Klečka z Holkovic.

Populární bývala také loutková představení, která se těšila velkému zájmu veřejnosti z širokého okolí.

Také členové hasičského sboru se zapsali do historie obce pořádáním divadelních představení.

„Od padesátých let dvacátého steletí jsem se věnoval hraní i režírování. To byla asi nejslavnější divadelní léta v naší obci. Každý rok se uváděla minimálně jedna premiéra, někdy i víc. Už 24. 2. 1950 rozhodla členská schůze hasičského sboru zřídit nové, nebo opravit staré jeviště, aby divadelní hry měly ještě lepší úroveň. Kvůli zřízení nového jeviště byl na schůzi přítomen i učitel Sladovník, který podal sboru návrh, jakým způsobem opravu uskutečnit. Opravu jeviště pak hasiči skutečně provedli ve spolupráci s Československým svazem mládeže. Ochotnická činnost se pak ve sboru rozvíjela zejména v letech 1956 – 1961. Divadelní kroužek hasičského sboru sehrál několik divadelních her. Ze záznamů také víme, že v roce 1958 sbor přeci jen nové jeviště zhotovil a hrálo se dál. Podíl na výstavbě nového jeviště měl Štěpán Valeš, který zhotovil kostru a rámy na kulisy. Kulisy pak vymaloval Vokáč z Kasejovic,“ vzpomíná Václav Hulec starší. Ten začal s divadlem už jako malý kluk. „První roli jsem měl v pohádce Jak Kašpárek s Honzou bez hádky hledají ve světě pohádky, a to byla role krále. Pak jsem hrával i jako skaut a později jako hasič. Z repertoáru vzpomínám například na hry Na letním bytě, Lesní panna aneb Cesta do Ameriky, Vojnarka, Lešetínský kovář. Poslední divadlo se tu hrálo asi v roce 1968, kdy se dával Poslední mohykán,“ vzpomíná Hulec. Mezi nadšené ochotníky v těch letech patřili vedle Hulce i František Zoubek, a Jan Muchna.

„V žádném divadle nesměly chybět ani tehdy populární herečky Úblová, Muchnová, nebo Galušková,“ dodal Hulec. Hasiči jeden čas připravovali i silvestrovské besídky. Nástup televize však divadlo a dobu estrád nadobro pohřbil. 

Dnes už nám na tato léta zbyly jen vzpomínky a přezdívky. Pár obyvatelům Myslíva zůstaly do dnešních let přezdívky, které získali podle rolí, které nadivadle hrávali. Tak například Václavu Brožíkovi se neřekne jinak nežli Bezinka, protože hrál Bezinku. A tato přezdívka zůstane jemu i jeho rodině do smrti.

Obec Dlažov bývala v minulosti známa také svojí ochotnickou tradicí. Divadlo zde hrávali pod organizací Sokol, později pod SSM.  Ochotnické divadlo v Dlažově vedl řadu let Rudolf Viták, později manželé Kabourkovi. Divadlo se hrávalo pravidelně v sále sokolovny a všechna ochotnická představení byla vždy hojně navštěvována diváky.

Pamětníci dosud zpomínají  třeba na hry Paní Marjánka matka pluku, Lesní panna aneb Cesta do Ameriky a mnohé další. Kulisy maloval většinou sám principál a režisér Rudolf Viták, který byl v obci prodavačem. Kostýmy  si také sháněli herci kde se dalo, nebo  je místní švadlena ušila. Jedinou vzpomínkou na dávnou ochotnickou tradici v této obci jsou dnes již zažloutlé fotografie a staré kulisy na půdě sokolovny.

Na svá ochotnická léta zavzpomínal v roce 2011 také bývalý dlažovský ochotník Eduard Kepl a Alois Duda.

„Já jsem se ochotnickému divadlu v Dlažově věnoval od svých dětských let. Naposledy jsem hrál v představení Penzion Belveder, což bylo těsně před mým odchodem na vojnu. Je to už 46 let. Tato hra byla poměrně populární a měli jsme s ní tehdy vyjet na zájezd do Plánice. Čtrnáct dnů před představením jsem ale dostal povolávací rozkaz a už se nikam nejelo,“

Eduard Kepl

„Divadlo v Dlažově hrával můj bratr Václav i sestra. Já si zahrál v několika posledních kouscích někdy koncem padesátých let. Vzpomínám třeba na hru Psohlavci ve které jsem hrál. Byla to krásná léta, spousty legrace. Pak ale přišla doba televize a tradice zanikla,“ Alois Duda.

 

 

Také Dolany se mohou pyšnit bohatou ochotnickou a loutkářskou tradicí, která sahá do třicátých let minulého století, kdy divadelní představení v obci organizoval Sokol i sbor dobrovolných hasičů.  V obci se velmi aktivně hrálo kromě klasického divadla i divadlo loutkové, a to až do roku 1954, kdy z důvodu poklesu zájmu veřejnosti soubor zanikl. Organizování loutkového divadla přešlo proto nejprve pod Výbor žen, který byl v Dolanech založen v roce 1952, a později pod Český červený kříž (ČČK). Ani tak se však nepodařilo odvrátit konec tradice. Divadlo na dlouhých 25 let zaniklo. Obnova loutkového divadla v Dolanech se uskutečnila v roce 1986, a to opětovně za přispění členů červeného kříže a jejich rodinných příslušníků. Díky občanům byla opravena scéna loutkového divadla a byl obnoven i soubor loutek. Nadšení a elán pro tento druh umění však ani tentokrát nevydržely a divadla se hrála tak jednou za dva tři roky. Teprve od roku 1995, kdy se do čela souboru postavila paní Foltová, nastal zásadní zvrat. Zatímco doposud tvořili loutkohereckou skupinu převážně lidé nad třicet let, vytvořila paní Foltová kolem sebe v roce 1997 skupinu mladých lidí. Ti se nejenže zapojili do práce po stránce loutkoherecké, ale sami také hry psali a režírovali. Během roku se vytvořil široký okruh příznivců divadla a i organizovaná divadelní představení měla velkou diváckou účast. V roce 1998 však paní Foltová zemřela. Obecní úřad se dohodl s ČČK, že převezme záštitu nad loutkovým divadlem, aby tradice znovu nezanikla. Obec se také dohoda s učitelkou tamní mateřské školy Jarmilou Kozákovou, která se zavázala, že převezme vedení loutkoherecké skupiny a bude nadále pokračovat s nácvikem her.

„Už soubor vedu třináct let a pořád mě to baví. Současný soubor má sedm mladých členů, kteří jsou pro tuto práci doslova zapáleni. Připravujeme dvě hry ročně. Nějaké scénáře jsme tu měli, jiné jsme si různě sehnali a půjčili,“ vypráví Kozáková. Loutkoherci hráli v poslední době například hry Čertův kvítek, Rusalka, Čarovný les a poslední hrou byla Honza doktorem. „Jsme rádi že o naše pohádky je mezi veřejností stále zájem. Chodí děti i dospělí. Máme k dispozici kolem třiceti marionet. Vodit tento druh loutek není vůbec jednoduché. I to jsme se museli naučit a jde to,“ pokračuje principálka.
Díky obecnímu úřadu má loutkářský soubor své nové, moderní zázemí v družině základní školy.

Stejně jako nezdická národní házená patří i ochotnická tradice k tomu nejlepšímu v Nezdicích. Ochotnická představení nacvičovaly děti ve škole, hasiči, členové DTJ, „Sekce katolické mládeže“ spolu

s „Orlem“ a ostatní občané v rámci „Osvětové besedy“. První ochotnická představení, jež lze vypátrat (Voves, školní kronika), secvičil a pořádal nezdický učitel Josef Tíkal (působící v Nezdicích v letech 1906 – 1912), když roku 1907 založil a vedl „Spolek divadelních ochotníků“. Zkoušky probíhaly v č. p. 27 v Dolních Nezdicích, v hospodářském stavení Josefa Tykvarta. Hrávalo se na dvoře „polesovny“ na vlastním jevišti spolku a z výtěžku byl pořízen základ školní knihovny.

V roce 1914 je zmiňováno divadelní představení v hostinci „U Hebrů“. Za první jmenovitě doložené lze mít představení „Černý kříž v lese“, který se školními dítkami nacvičil nezdický farář p. Vaněk ve válečném roce 1916, o Velikonocích pak byla hra „Sv. Filomena“. V následujícím roce pak Nezdice shlédly pět divadelních představení. Celkový výtěžek z těchto představení činil 1 117 kr. a byly věnovány „Červenému kříži“. Mezi válkami se divadelně angažují i hlavní politické síly v Nezdicích – sociální demokraté a lidovci. I oni hráli „Strakonický dudák“ 1988 ve své réžii divadlo na ochotnickém jevišti. Zejména pak lidovecký „Orel“ je v třicátých letech aktivní a po odchodu faráře Dobrodinského v roce 1933 nacvičují na přechodně uprázdněné faře divadla i společenské tance. To však bylo trnem v oku ostatním politickým silám (provádí rejdy na faře, udržované za naše peníze) a došlo i na skandalizaci v novinách. V dalších letech, jen se sporadickými přestávkami (včetně zákazu v letech protektorátu), pokračuje ochotnická tradice, a to prakticky dodnes – v první polovině 20. století i s několika nastudovanými hrami do roka, později spíše jen jedenkrát do roka s premiérou při „Svatoprokopské pouti“, slavené v Nezdicích první červencovou neděli. Z roku 1935 se dochovala fotografie souboru z představení „Její  pastorkyňa“. Ve spolupráci se „Sokolem“ bylo na hřišti u řeky vybudováno přírodní divadlo včetně osvětlení a nápovědy. K plánované stavbě kulisárny bohužel již nedošlo. Nastudovaných představení byla celá řada. V šedesátých letech 20. století existovaly v Nezdicích i dva divadelní soubory současně. Ze sedmdesátých let je třeba vzpomenout kus „Poslední muž“ (1972). Z režisérů je třeba zvláště jmenovat Jana Kuklu a Marii Krsovou, v 80. a 90. letech Josefa Plincelnera, který nastudoval hry „Tvrdohlavá žena“, „Český Honza“, „Sólo pro čerta“, „Potopa světa“, „Zapeklitá komedie“, „Bedna u Slavkova“, „Nejkrásnější válka“. Velice oblíbená jsou také dětská divadelní představení. Z poslední doby je třeba zmínit „Doktorskou pohádku“, kterou nastudovala s nezdickými dětmi Helena Plincelnerová a Marie Hořká. V roce 2006 pak nezdické děti opět v režii Heleny Plincelnerové za asistence Ilony Přibáňové, Hany Prokopové a Marie Hořké předvedly kus „Matěj a čarodějnice“. Na rok 2007 stejná režijní skupina připravovala hru „O statečné princezně Máně“.

V kulturním prostředí v obci svědčí i pěveckým sdružením. První zmínka o organizovaném pěveckém souboru je z roku 1890, kdy za faráře Matěje Panského řídící Alois Potužník vedl úspěšný dětský kostelní sbor. V roce 1933 byl založen dobrovolný šestnáctičlenný „Spěvácký spolek“ pod vedením Josefa Bočana. Zvláště zřetelehodný je „Mužský spěvácký spolek“, který měl později i 60 členů, v šedesátých letech i „Ženský pěvecký kroužek“. Na přelomu 19. a 20. století napočítal kronikář Voves v Nezdicích 17 muzikantů, kteří se rozdělovali na „Velkou partu“ starších muzikantů a „Malou“ těch mladších. František Pěchouček ve své knize „Za vesnickými muzikanty“ mapuje hudebníky i v Nezdicích. Podle něho se zde na konci 19. století uvádí kapelník Vojtěch Harmáčka. V první polovině 20. století pak jmenuje tři nezdické kapely. První byla „Nezdická dechová kapela Františka Bočana“ (nar. 1878), který ji založil se svými třemi syny (Josefem - nar. 1903, Františkem - nar. 1905 a Janem - nar. 1909) a synovcem Josefem. Tento trumpetista byl členem kapely cirkusu Fischer, v roce 1930 založil a řídil „Mužský spěvácký spolek“, který působil ještě v roce 1949. V letech 1905 – 1923 hrála v Nezdicích další kapela. Založil ji a vedl Vojtěch Hřebec. Počátkem třicátých let pak založil třetí významnou kapelu František Sušanka. Tato kapela pod vedením pana Sušanky hrála až do roku 1946. Mezi hudební produkci patří i zmínka o posledním flašinetáři v Nezdicích, kterým byl Jan Mareš, který zemřel v roce 1910.

Dlouhá léta byl v obci varhaník JUDr. Jan Kadlec, pak Jan Andrlík, naposledy Václav Tíkal. Mimo nich pak obvykle hrával na varhany učitel - zvláště uvedeni jsou Gustav Kreml, Alois Potužník,

Václav Honomichl a Karel Bláha. Hudební akademie pořádal i nezdický farář p. Dobrodinský, zvláště pak se svým bratrem, harfenistou „České filharmonie“. Kdysi významné církevní svátky byly vždy spojené s duchovní hudbou a zpěvem. Tyto časy jsou dnes již minulostí. Oblíbená byla později v Nezdicích i další kulturní atrakce filmová představení, která se pořádala v hostinci „U Trků“. První promítání uspořádalo „Státní putovní kino“ 12. prosince 1948, byly

promítnuty filmy „Patnáctiletý kapitán“, „V horách duní“ a „To byl český muzikant“. Zásluhou učitele Matěje Hořkého, který zorganizoval sbírku na promítací přístroj formou dobrovolných peněžitých půjček, byl pro obec a školu zakoupen zvukový promítací přístroj OP 16 za tehdejších 39 870 Kč u firmy Wolf v Plzni. 21. 8. 1948 proběhlo první filmové představení promítáním filmu „Muž bez křídel“ s jednoznačným úspěchem. V sále hostince byla zřízena promítací kabina, bylo instalováno zatemnění a před plátnem mělo místo 106 diváků. Obec měla promítací přístroj mezi prvními v okrese a počet vcelku pravidelných představení dosáhl až ke třiceti za rok 1962. Promítací přístroj sloužil kromě toho i ve škole. Z roku 1970 je pak poslední zápis o promítání obecního kina. Samozřejmostí jsou dodnes pořádané bály a besídky, novou a již zažitou tradicí jsou vánoční adventní koncerty v nezdickém kostele.

 

Tradeáši to umí pořádně rozbalit

Nezdice – Ochotnické divadlo má dlouholetou tradici také v Nezdicích u Klatov.

Jeho začátky sahají až do roku 1907, kdy nezdický učitel Josef Tíkal založil Spolek divadelních ochotníků. Představení se tenkrát hrála na vlastním jevišti spolku, později v hostinci U Hebrů. Her tenkrát bylo nastudováno i několik do roka, později se hrálo jen o nezdické pouti.

„Já sama se pamatuji na vyprávění mého otce Tomáše Kadlece, který často hovořil o představení Její pastorkyňa, ve kterém sám hrál, a na hlavní představitelku v podání Růženy Sedláčkové, provdané Valešové,“ říká nezdická ochotnice Helena Plincelnerová.

„Těžko uvádět jména těch, kteří se prošli po divadelních prknech zdejšího souboru, abychom na některé nezapomněli, ale jména jako Jan Žák, Anna Malátová, režiséři Jan Kukla a Marie Krsová jsou všem velmi známá.

Z herců je třeba jmenovat z let pozdějších Jana Šťastného, Květu Zábranovou, Annu Nyklesovou, Jana Pecla, Zdeňka Beštu, Annu Vlachovou, Vaška Tikala, Standu Polívku a spoustu dalších. Bylo by to dlouhé vzpomínání,“ pokračuje Plincelnerová.

V 80. a 90. letech byly v Nezdicích například nastudovány hry Tvrdohlavá žena, Sólo pro čerta, Potopa světa, Zapeklitá komedie, Bedna u Slavkova, Nejkrásnější válka, a to vše v režii Josefa Plincelnera.

Potom se divadelníci na čas odmlčeli a až v roce 2005 nacvičily děti Doktorskou pohádku, rok nato příběh Matěj a čarodějnice, následovala hra O statečné princezně Máně, kde si roli princezny zahrála Anička Plachá. V roce 2008 byl na repertoáru dětského souboru Kapitán John Pipplefox, kde hlavní roli ztvárnil Luboš Tikal. Ve všech těchto hrách účinkovaly pouze děti.

Rok 2008 přinesl ale v nezdickém divadle změnu. Spolek, který dosud působil pod obecním úřadem, se osamostanil a utvořil občanské sdružení.

„S nápadem založit neziskovou organizaci přišel Miloslav Stach a věci se daly do pohybu. Bylo odsouhlaseno tuto organizaci založit a 28. 2. 2008 spolek obdržel oficiální potvrzení o své registraci. Na první valné hromadě byla zvolena do čela sdružení Ilona Přibáňová.

V letošním roce se v Hastrmanské komedyji objevili nejen děti, ale i dospělí. „Letošní večerní červnové představení naší pohádky Hastrmanská komedyje bylo provázeno tak vytrvalým deštěm s blesky a hromobitím, jaké během divadla nikdo z nás ještě nezažil. Diváci i herci se však podrželi navzájem, vydrželi až do konce, a to bylo to hlavní. Myslíme si, že obě strany budou na tohle divadlo ještě dlouho vzpomínat. Když jsme pak hráli o pouti, už nám počasí přálo a odměnou nám bylo zcela zaplněné hlediště,“ říká principálka Ilona Přibáňová.

„Všechna naše domácí představení hrajeme na přírodním jevišti TJ Nezdice. Často ale vyjíždíme hrát i do okolních vsí, a tak jsme letos Hastrmanskou komedyji zahráli i v Kokořově, v Chudenicích na zámku (vynikající diváci), teď se chystáme v neděli 15. 11. 2009 na 17. hodinu do Dolan a doufáme, že hra, ve které se to hastrmany jen hemží, bude mít i tady úspěch,“ pokračuje Přibáňová.

V současné době mají Tradeáši z Nezdic 35 členů. Nenacvičují však pouze divadlo. Vyhlášenou akcí se stává i Nezdická neckyjáda, Strašidelný les (letos s rekordní účastí 115 dětí), Drakyjáda a dětský den ve spolupráci s TJ Nezdice.

„V loňském roce jsme uspořádali společně s Obecním úřadem v Nezdicích i mikulášskou nadílku. Finančně nám přispěl na naši činnost letos i Plzeňský kraj, což byla pro nás velká pomoc. Závěrem bychom chtěli touto cestou poděkovat všem, kteří se jakýmkoli způsobem podílejí na činnosti našeho sdružení: Pepovi Havránkovi z Lužan za namalování kulis, kostýmy máme zčásti vlastní, zčásti půjčené, zbytek šije Hana Prokopová. Děkujeme všem, kteří zabezpečují technickou část divadla včetně kulis, ať už stavění či dovoz, a kteří při závěrečných děkovačkách na jevišti chybějí,“ dodala Plincelnerová.

1  
2  
3  
4  
 
Děkujeme za vaší návštěvu