OCHOTNÍCI-ZC

Web o životě ochotnických divadel v regionu

KLATOVSKO

SUŠICE

Loutkové divadlo

Pátek co pátek přicházejí děti do Husova sálu sokolovny v Sušici na klasické české pohádky. Zájem dětí i dospělých je stále značný.

„Loutkářský odbor Tělocvičné jednoty Sokol Sušice byl založen z popudu Jana Sedleckého 1. února 1920. Tehdy se on se svými přáteli Karlem Ciplem, Františkem Fořtem a Josefem Langhamerem složili a zakoupili Alšovo loutkové divadlo od firmy Münzberger v Praze – Žižkově. 4. prosince 1929 pak sehráli své první veřejné představení,“ popisuje historii souboru současný principál Bohumil Krutiš.

Byli zakázaní

Soubor ve své historii však neměl na růžích ustláno. V roce 1939 začala být činnost loutkářů omezována. Cenzura zakazovala hrát celou řadu českých pohádek.

Na jaře 1941 byla činnost zastavena z důvodů rozpuštění TJ Sokol. Divadlo bylo rozebráno a uschováno i s finanční hotovostí. Přesto se nepodařilo ukrýt vše, a tak byl zničen archiv, kronika, některé kulisy a rekvizity divadla. Vše bylo znovu obnoveno až po válce.

„Přítrž našemu hraní udělal rok 1948 a pak v roce 1951 i smrt zakladatele souboru Jana Sedleckého. Naštěstí divadlo převzal jeho syn Vladimír Sedlecký, který pak soubor vedl 41 let. Doplněn byl znovu archiv a dokoupeno bylo i mnoho her a loutek. V roce 1991 se ustavující schůzí loutkový soubor vrátil zpět pod křídla TJ Sokol Sušice,“ pokračuje Krutiš.

Po Vladimíru Sedleckém stanul v čele souboru v roce 1998 Arnošt Faic. Ten před třemi lety přenechal pomyslné žezlo vedení současnému principálovi Bohumilu Krutišovi, i když se stále aktivně činnosti v souboru věnuje, a to nepřetržitě od roku 1945.

Současnost

„V současné době má náš soubor patnáct členů. Divadelní sezona trvá vždy od října do března. V každé sezoně pak uvádíme zhruba dvanáct pohádek. Na repertoáru má soubor ale přes padesát her, které pravidelně střídá. Jednou za rok máme novou divadelní premiéru,“ říká další duše loutkářů Jaroslava Prajerová.

Sušičtí loutkáři nehrají moderní hry, zůstávají u staré osvědčené klasiky. Mnohé hry si i sami napsali.

„Na představení chodí v průměru kolem sta i více diváků. Do Husova sálu se všichni v pohodě vejdou a všichni dobře uvidí. Naše loutky jsou totiž 60 cm vysoké. Většina z nich jsou ty staré, původní, na které se zakládající členové souboru tenkrát skládali. Mnohé rekvizity i kulisy jsou novější, některé z nich vyráběl pan Faic,“ pokračuje ve vyprávění Prajerová.

Hraji už 40 let

Průměrný věk členů souboru je 55 let. „Přišlo pár nových mladých tváří, za které jsme moc rádi. Ráda sleduji jejich začátky a vzpomínám na doby, kdy jsem se k loutkám sama dostala. Věříte, že za roku budu hrát už čtyřicet let? K tomuto koníčku jsem se dostala náhodou. Loutkáře jsem tenkrát oslovila ke spolupráci na nějakém dětském dnu, kde slíbili, že vystoupí. Hra ale nemohla začít, chyběla jim jedna členka na mluvení, a tak jsem musela zaskočit. Bylo to v pohádce Hanička a baba Jaga. Tehdy jsem mluvila Haničku. A to způsobilo, že jsem v souboru už zůstala,“ dodala členka souboru Jaroslava Prajerová.

 

 

 

Vzpomínky divadelní ochotnice Věry Kučerové – Tůmové:

 

Když dovolíte, vrátím se do doby začátků ochotnického divadla v Sušici. Použiji k tomu pár fakt, která zpracoval sušický kronikář pan Václav Chovít a studenti sušického gymnázia.

Divadlo vždy patřilo k ušlechtilé zábavě. Hlavně v 19. století bylo studnou ryzího českého jazyka, probouzelo lásku k národu, bylo spojeno i s uměním hudebním a  tak se stalo nezbytnou součástí života celé veřejnosti. První začátky, které jsou dokumentovány, pochází z roku 1800. Do Sušice se na divadlo sjížděly vozy z přilehlých statků, zámečků a hlavně přicházela sušická honorace, která divadlo podporovala – například děkan Adam Fialka, lékař Ondřej Tonner, lékárník Ignác Firbas,měšťané Martin de Angelis, Josef Kekeisen, magistrátní rada Augustin Růžička a další. Hrávalo se  ve velké radní síni městské radnice.  Často i šest her do roka! Výtěžek  putoval na dobročinné účely.

Pohled na divadlo se člověk od člověka různil  - někteří jej odsuzovali, jiní vyzdvihovali. A tak se také střídaly zákazy se žádostmi o povolení. Ovšem je známo, že sušická inteligence si vždy uměla své divadlo obhájit.

„Radní“ sál byl  devět metrů široký a jedenáct dlouhý. Tenhle prostor pojal 150 diváků. V té době se hrávalo německy, herci byli většinou studenti a dívky z měšťanských rodin. Až v roce 1831  se hraje první „tyjátr“ částečně německy a částečně česky, proto se v obecenstvu také objevují diváci nemluvící německy.  Ač měli tehdy německy mluvící občané ve městě převahu, měli s „českými“ mezi sebou tolerantní vztahy.

Ve čtyřicátých letech se tvoří vlastenecké skupiny, mluvící jen česky. Jedním z buditelů je JUDr. Josef Ambrož Gabriel, narozený na statku Loučová, který se později stal sušickým purkmistrem. Jeho přítelem je i J. K. Tyl, kterého na Loučovou pozval. Tyl pozvání přijal a z návštěvy byl velmi nadšen, nejen krásou okolí Sušice. Jeho kočovná společnost  se sušickými ochotníky nastudovala během pěti dnů hru Paní Marjánka, matka pluku, aneb Ženské srdce.  Sušice nadšeně tleskala výkonům J. K. Tyla, herců Kašky, Gabriela, V. Mosra, O. Moserové, sl. Chlístovské ad.  Představení odehráli o sušické pouti 7. září . Do Sušice se sjeli hosté z Klatov, Písku i Strakonic.

Po této velkolepé návštěvě bohužel divadlo pozvolna upadá. Dr. Gabriel je za své vlastenectví a revoluční činnost vězněn v Praze společně s básníkem Villanim. Oba jsou členy revoluční gardy Svornost. Roku 1850 se Dr. Gabriel vrátil do Sušice jako soukromník. Je ale stále věrný divadlu. V letech 1849-1850 byl radní sál  přestavěn na kanceláře a tak musejí ochotníci hrát potají v soukromých domech (bohužel dnes nevíme, kde přesně). Často se  konalo představení každý týden. Až v roce 1864, kdy už je Dr. Gabriel sušickým purkmistrem, jsou sem zvány a přijíždějí četné kočovné divadelní společnosti, hrají se hry přeložené z němčiny a francouzštiny.

V roce 1868 se divadlo přestěhovalo do budovy „salónu“, což byl tenkrát takový sušický „Národní dům“. Sem zajížděly kočovné společnosti, tady se pořádaly plesy a samozřejmě zde ve zkouškách pokračovali i sušičtí ochotníci. Plakáty na představení se pyšní titulkem „Divadlo v královském městě Sušici“, hrají v něm mimo členů rodiny Dr. Gabriela i členové rodiny podkrajského hejtmana Baštáře (Sušice je už okresním městem), jehož dcera Juliána měla romantický vztah s básníkem Rudolfem Mayerem. Je zbytečné vyjmenovávat všechny hry, které byly uvedeny. Současné generaci by se dnes zdály velmi naivní, až možná nepochopitelné. Jen málo z nich se stalo klasikou. Důležité samozřejmě byly, kromě duchovního obohacení, i výnosy finanční. Ty byly vždy věnovány k dobrým účelům.

Možná bychom ještě měli připomenout společnost Ondřeje Červíčka, která hrála s místními ochotníky. Oblíbené byly frašky, hry historické i truchlohry, např.- dodnes známé  Královna a její milostník nebo Tajnosti pařížské  (V. Hugo). Často hrané jsou i rytířské hry, hry s loupežníky či „smutnohry“ (tragédie). Když skončilo představení, rozproudila se ještě volná zábava, pilo se pivo ze sušického pivovaru a diskuse se vedly, jak jinak, především o divadelních hrách. Další scéna se pak pro sušické divadelníky otevřela kromě „salónu“ i v sále Koruny, tehdy velmi známého a oblíbeného hotelu.

A ještě k názvům ochotnických spolků – jmenovaly se různě: Divadelní ochotníci v Sušici, Dramatický odbor spojených katolických spolků, Sdružení ochotníci divadelních spolků Sušických, Baráčníci sušičtí a podobně..

Abych mohla v kostce přiblížit vše, co předcházelo položení základního kamene Sokolovny, musím jít do samotné historie Sokola. V r. 1871 pořádal pěvecké spolek Svatý Václav slavnostní svěcení praporu a při té příležitosti přijeli  sokolští bratři z Písku, Volyně, Klatov a Strakonic. To bylo pro tehdy poklidnou Sušici velké pozdvižení. Bratři sokolové předvedli výborné vystoupení a to dalo vzniknout myšlence založit si svůj sokolský spolek v Sušici, v duchu Tyrše a Fügnera. Starosta Ferdinand Scheinost byl touto myšlenkou nadšen. Ta se podařila u tehdy zkostnatělých úřadů prosadit a tak vznikla tělocvičná jednota Sokol. Cvičilo se ve školních budovách, v salonu a v sále hostince Na Vršku. Motto cvičení – ve zdravém těle zdravý duch – popohánělo mladé nadšence cvičení k různým sportovním akcím a vystoupením. Výtěžky byly věnovány rodinám postižených po záplavách, kterých v té době bylo dost a dost. Ale myšlenka postavit si svoji budovu, kde by byl prostorný sál na cvičení, divadelní a loutkový sál, kino, restaurace, hnala mladé cvičence dále a začaly vznikat první sbírky na uskutečnění velkého snu. Trvalo ještě mnoho let, než fond stavby postačil na první začátky. Byla zakoupena parcela tak zvané dolní Bouchalky, kde kdysi stál hostinec téhož jména, který bohužel r. 1904 vyhořel. Přípravy začaly v plném proudu a 4. 8. 1912 byl položen základní kámen Sokolovny. Začaly bohužel komplikace, Plány a rozpočty na stavbu byly příliš vysoké a tak projekty od pražského architekta Nekvasila byly finančně neúnosné. Dané direktivy se ujmul bratr Grabinger, tehdejší sušický stavitel a zpracoval skromnější rozpočty. Díky mnoha finančním darům od firem ze Sušice, od bohatých rodin, od skromných sbírek nadšenců se podařilo v době jednoho roku postavit stavbu. Pomáhali Sokolové, šikovní Sušičáci, každá ruka byla potřebná. Připravovalo se velkolepé otevření Sokolovny, byly zváni hosté z Čech, Moravy i Rakous. K příležitosti 15. 8. 1914 byl vytisknut památník „Na prahu nové doby“, který zpracoval učitel pan A. Slunéčko. Byla tam celá historie vzniku Sokola, stavby Sokolovny, rozpočty, jména členů výboru, jména Sokolů atd. Všechna ta jména jsou zapomenuta, ale jméno starosty Sokola Jana Seitze musím připomenout, neboť pan A. Slunéčko píše, že díky němu máme krásnou Sokolovnu. Byl pilným a neúnavným člověkem, dohlížel na stavbu ve dne i v noci, uměl nacházet stále nové příznivce a hlavně nové sponzory. Protože bohužel vypukla válka, celé velkolepé otevření proběhlo v klidné a tiché atmosféře. Budova byla předána dramatickému odboru a cvičencům. Brzy na to se stala Sokolovna lazaretem pro vojáky a tak činnost byla na pár měsíců zastavena. Těsně před Vánocemi se lazaret odstěhoval a divadelní nadšenci nastudovali během jednoho týdne Hilbertovo drama Vina. Byl to veliký úspěch a hned druhý den bylo představení opakováno v režii pana A. Slunéčka. Ten pak během čtyř měsíců představil své herce v sedmi různých hrách. Všechny byly hojně navštěvovány. Díky mecenáši Rudolfu Hrabímu, který věnoval celé vybavení jeviště se Sokolovna stala moderním stánkem kultury. Jeviště nese jméno J. K. Tyla (Tylovo) a jeho Strakonický dudák se stal oblíbeným divadelním kusem. Na počest ukončení první světové války byla sehrána opera od B. Smetany Prodaná nevěsta.

Byl konec I. světové války. Nadšení a elán do dalšího života na poli kultury byl velkolepý. Učitel hudby pan J. Vinš pozval do Sušice členy Národního divadla a za pomoci sušických ochotníků (Brožovský, Matouš, Novák, Žaloudek – otec známého R. Žaloudka) a dalších v rokli na Horním předměstí (dnes opuštěná kasárna) sehráli krásné představení od B. Smetany, operu Prodaná nevěsta.

Na venkově vznikaly též divadelní spolky a ty se vzájemně navštěvovaly, předávaly si zkušenosti i půjčovaly si herce. Nelze zapomenout na sušické studenty gymnázia, kteří se též horlivě připojili do kulturního života města. Z nich nejznámější byl František Salzer, pozdější režisér Národního divadla a zasloužilý umělec. Nejen studenti, ale i sušické dívky se zapojovaly s nadšením, šily kostýmy, doplňovaly malé rekvizity, vymýšlely pohoštění, roznášely plakáty atd. Všichni byli podporováni profesorským sborem gymnázia a pak si dovolili 28. 2. 1919 uvést Gogolovu Ženitbu. Profesor A. Friedl nastudoval J. Žižku a pohádku O Kryšpínkovi. Pořádaly se Mikulášské zábavy, Sivestry s půlnočním programem i majálesy, vše bylo zpestřeno divadelními aktovkami, pěveckými sbory atd. V r. 1920 vznikl nový dramatický odbor v DTJ a hrál v Lidovém domě. Byli to hlavně dělníci, kteří pilně studovali až deset her ročně. Dalším spolkem byl Orel v hostinci Na Bouchalce a FDTJ v Ráji u továrny Pap. Nejstarší tradici však měl dramatický odbor Sokola, kde hráli Fr. Salzer, K. Ajšman, Fr. Holý, E. Kříž, J. Žaloudek, J. Zwiefelhofer, J. Kučera, Ant. Kopač, M. Procházková, Andula Šebestová, Ela Šafaříková a další. Velkou práci odvedli osvětlovači, nápověda, stavba kulis, malíři atd.

V r. 1926 se vrátil do Sušice na zasloužený odpočinek pan řídící učitel F. Procházka (otec prof. Procházky). Tomu se podařilo nastudovat hru Naši furianti, kde si zahráli členové i dalších sušických spolků a tak řevnivost a žárlivost mezi nimi ustoupila do pozadí.  

V letech 1928 – 1938 se ujal režie básník a učitel J. Jáša. Dbal na dorost, učil herce správně artikulovat, rovně chodit, ladná gesta. Po několika zkouškách zhasínal světla, aby se herci potmě orientovali na jevišti. Byla to nekonečná práce bez honoráře a touhy zbohatnout. Jen láska k Thalii byla hybným motorem.

Pořádaly se zájezdy do Národního divadla, Tylova divadla i na různé veselohry a kuplety, aby ochotníci dostali inspiraci. Oblíbený Ferenc Futurista a Jára Kohout ve hře Max a Moritz dali inspiraci Fr. Holému a J. Žaloudkovi, kteří 17x excelovali ve vyprodaném sále. V té době líčili herce manželé Dědourkovi, jejichž heslem bylo „čím víc, tím líp“. Často herci připomínali klauny, ale vděčnému publiku to nevadilo. Když se blížila 2. světová válka, nastudovali ochotníci Bílou nemoc od K. Čapka. Postava Maršála v provedení J. Suchana se hluboko vryla do povědomí. Protože Sušice byla hluboce protinacistická, po obsazení německými vojsky zastavili ochotníci činnost na celých šest let.       

Květen 1945. Konec války, konec velkého utrpení, lidé svobodně dýchají. Sušičtí ochotníci opět pilně studují „Naše furianty“ L. Stroupežnického. Režie se ujímá Emanuel Kříž. 29. července 1945 se hraje pod širým nebem v městských sadech. Zní nadšený potlesk, lidé jsou vděčni za každé slovo herců, protože zní česky a jsou prvními posly svobody. Obecenstvo stojí, sedí v trávě, počasí je nádherné a nálada výborná. Často se však zalesknou i slzy, protože válka vzala.... kamarády, rodiče, sourozence, děti, drahé přátele.

17. a 18. listopad – režie E. Kříž, hra J. K. Tyla „Jan Hus (zajímavé je, že v roce 1849 koupil blízký přítel J. K. Tyla Dr. Gabriel tuto hru, aby tak pomohl  v tíživé situaci svému letitému příteli a nechal ji vydat tiskem). Titulní roli J. Husa hrál František Holý, císaře Zikmunda Miroslav Balej a Václava IV. Emanuel Kříž. Svými úžasnými výkony se tito herci zařadili na další léta mezi špičku ochotníků. Fr. Holý nebyl nikdy překonán, neb po představení dostal návrh, aby šel hrát do Národního divadla. Ale láska k Sušici mu nedovolovala ji opustit.

Na svobodný Silvestr 1945 vzpomíná ještě mnoho žijících sušičáků. Mezi nimi i pan Siga Schwarzkopf. Byl to náruživý obdivovatel a návštěvník všech divadelních her, i když sám nikdy nehrál. Jeho otec pomohl finančně  při zařizování scén, půjčoval nábytek, drahé obleky, doplňky atd. Sám  p. Siga se vždy usmíval, že když on vleze na jeviště, oslní všechny druhé a proto je v ústraní. Ráz 'perský trh', tanečnice, lítající koberec, J. Seitz (syn starosty) zpívá s nadšením o půlnoci „Jsem ďábel morbiér...“ ale trošku opilí kamarádi po něm začnou házet pivní tácky a dělat si z něj legraci. On zapěje „Polibte si všichni....“  a s noblesou sobě vlastní odtančí z jeviště. Sokolovnou zazní hurónský potlesk a smích. Herci jsou běžci – přebíhají  na scény na Bouchalku, do Liďáku a tu noc Sušice spí velmi málo, protože radost je převeliká.

V režii J. Suchana se hrálo mnoho her ruských autorů, dále Ženichové, Charleyova teta ad. Sušici navštívil tehdy známý Fr. Hanus a hrál hlavní roli  v Mikuláši Dačickém z Hesova. Studenti hrají Kvapilovu Princeznu Pampelišku a studují i operetky. Muziku zpracovává Richard Schmidt, tanečnice vede žena E. Kříže Jiřina. Velmi vydařená byla operetka Z českých mlýnů v režii J. Rendla.

Dětí se ujal Fr. Kůs. Byl to tichý neúnavný člověk, zapálený pro věc, nesmírně obětavý. Často na něj vzpomínám když líčím dnes, neboť by se mu to asi nelíbilo. Dnešní moderní líčení je daleko od té skříňky s líčidly a králičí pacičkou.

1949 -  Perly panny Serafinky od R. Piskáčka. To už na jevišti září moje maminka Anička Kučerová svým zpěvem. Následuje hra V. Vaňátka – Chlapci z Rybářské uličky... a další a další hry, celá řada.... premiéry se konaly každý měsíc.

V roce 1950 však nadšení pro divadlo opadá a hraje se jen pět her do roka. Z nich v režii M. Baleje  klasická Jiráskova Lucerna připomene Sušici příběh věčně mladý – příběh lásky mlynáře Libora a schovanky Haničky. Pozor – moje první premiéra. Hraji družičku co nese kytici paní kněžně. A tam, v té chvíli, mě to dostalo na celý život... Bylo mi 5 let! V tomtéž roce zazářil Fr. Holeček v Hadriánovi z Římsů od V. K. Klicpery.

Renesance ochotnického divadelního umění v Sušici přichází v roce 1953.

Renesančním rokem sušických ochotníků je rok 1955. Stačí i mladí divadelní se opět pouštějí do práce. Po opětovném opakování Jiráskovy „Lucerny“ následuje dramatické pásmo „Ceské jaro“, Gogolovi „Hráči“ a Macháčkova veselohra „Ženichové“. V tomto období sušičtí studenti překvapují Goldoniho hrou „Poprask na laguně“ a Moliérovou veselohrou „Skapinova šibalství“. Hlavním představitelem Skapina je Jan Zwiefelhofer, později pod jménem Jan Filip známý jako herec ostravského divadla. Tento skvělý člověk trávil každé léto u sušické Otavy. Bohužel předčasná smrt ho poslala do divadelního nebe. Svým úžasným zpěvem oslňuje Sušici  mladičká Jitka Kovaříková. Dnes již známá operní pěvkyně je okouzlující  v „Polské krvi Oskara Nedbala a v operetě „Mamzell Nitouche“. Nezapomenutelná je i role fortnýřky v podání Kristy Cihlářové.

Avšak vrcholem celé sezóny v roce 1956 jsou „Žichovičtí půlpáni“. Je to hra na motivy Karla Klostermanna, kterou zpracoval dr. Josef Königsmark a Karel Polata ji zhudebnil. Použil líbivých melodií našich šumavských lidových písní získaných od starousedlíků šumavského kraje. Režisér E. Kříž obsadil tuto hru svými nejlepšími herci (Fr. Holý, J. Seitz, R. Žaloudek, dr. Z. Pešek, J. Kovaříková, J. Kučera, J. Vališ, K. Rendl, E. Šafaříková aj.). Tato zpěvohra přinesla dramatickému odboru největší finanční přínos. Hrála se šestkrát v Sušici, Karlových Varech, Klatovech, Plzni a v přírodním divadle v Makově.

V době 50. výročí založení střední školy v Sušici profesor F. Procházka zve všechny bývalé žáky a profesory do Sušice. S pomocí režiséra F. Saltzra a Fr. Holého vzniká humorné pásmo ze školních lavic, Sokolovna praská ve švech a pásmo je odměněno bouří potlesku a smíchu. Po neúspěšném „Kremelském orloji“ od Pogodina opět nastává delší pauza. Až v roce 1965 se E. Kříž pokouší dát dohromady nový herecký kolektiv. Tento pokus se zdařil. „Únos Sabinek“, „Deset malých černoušků“, „Naši furianti“ a „Strakonický dudák“ v jeho režii ukázali, že je pan režisér na slovo vzatý.

V roce 1972 se zcela nového pojetí režie úspěšně ujímá dr. K. Černý. „Vysílá studio S“, pásmo veselých scének, bylo oblíbené a mělo mnoho pokračování. „Bumerang“ O. Zelenky, „Jezinky bezinky“ od J. Kesselringa byly též bohatě navštěvovány. „Paní Marjánka, matka pluku“ /J. K. Tyl) v režii M. Pokorného byla podle záznamu kronikáře pana V. Chovíta poslední větší divadelní hrou na sušické scéně. Tímto také děkuji manželce V. Chovíta, paní J. Chovítové, za laskavé propůjčení podkladů pro moje články.

A tak se naplňuje moje vzpomínková krabička s omamnými líčidly pomalu do konce. Nemohla jsem jmenovat všechny nadšené sušičáky ani všechny divadelní hry a proto, prosím co jsem opomenula, ať je mi prominuto.

Byla jsem překvapena množstvím pozitivních ohlasů na články „Omamná vůně líčidel“, a tak přidávám další 'klábosení' o živých i mrtvých. Dnes bych chtěla vzpomínat na herce malých rolí, kteří jsou stejně důležití jako herci velkých rolí. Divadelní kus, představení, je mozaika, ve které nesmí chybět ani jeden střípek. Vždyť i W. Shakespeare řekl: „Není velkých nebo malých rolí, jsou jen velcí a malí herci.“A tak i ze štěku: „Paní, nesu vám psaní“ se dá udělat mnoho.

Paní Krista Cihlářová (1905 – 1988) a její snacha Hana Cihlářová (*1934) dosud žijící v Sušici. Tyto dvě ženy byly vášnivé členky divadelního souboru. I když byl mezi nimi rozdíl 29 let, byly v názorech, nadšení a zapálení pro divadlo obě stejné. Navštívila jsem paní Haničku Cihlářovou v penzionu Na Baště a ptala se jí na její divadelní začátky. Jako patnáctiletá slečna Maršátová hrála ve hře „Chlapci z rybářské uličky“ v režii Fr. Kůse, dále pak v několika pohádkách. Nejraději hrála Mikulášku v „Jeho urozenost pan měšťák“. V „Lakomci“ už hrála pod jménem Cihlářová společně s paní Kristou. Její vlohy pro tanec ji později zařadily mezi pohledné tanečnice. Obě „Cihlářky“ uměly bavit partu a nikdy nezkazily legraci. Paní Krista hrála výborně na citeru, nechyběla v kostele na kůru při pohřbech, májových a Rybových mších, při Silvestrech, divadelních aktovkách, recitačních pásmech atd., kde byla vždy provázena paní Hankou. Její divadelní role byly vždy precizně provedené a aplaus na otevřené scéně nechyběl. V roce 1951 jsem zpívala v kostele za doprovodu citery Mozartovu árii „Princi můj maličký spi“, společně s ní hrála v „Našich furiantech“ a „Lucerně“. Proto s úctou vzpomínám na tuto Sušičačku a paní Hance Cihářové přeji pevné zdraví, aby při další divadelní hře od nového spolku „Schody“ mohla opět sedět v první řadě a prožívat to s námi.

Divadlo svedlo dohromady už mnoho mladých dvojic. Mezi ně patří i mladičká Olina Kunclová, která jako šestnáctiletá hrála svoji premiéru ve „Sluneční pasece“ v režii své matky Boženy Kunclové. Na tenise se seznámila se zkušeným hercem panem R. Žaloudkem, který se později stal jejím manželem. R. Žaloudek pocházel z rodiny, kde ochotnické divadlo mělo letitou tradici. Vždyť o Žandovi Žaloudkovi jsem už psala. Tito mladí manželé hráli spolu v několika hrách, nejznámější byla postava paní kněžny a Kláska v „Lucerně“. Její lepá postava a krásná tvář ji pomohla se stát fotomodelkou a manekýnkou. Bohužel po porodu obou synů už nebyl čas na divadlo. I manželství se rozpadlo. Paní Olga tráví celé léto v Sušici a možná že ještě někdy vstoupí na prkna, která znamenají svět. R. Žaloudek v divadle našel i svoji druhou ženu, slečnu Vlastu Šafaříkovou, jejíž matka Ela Šafaříková byla také výraznou postavou na jevišti. Její role vážných, kladných charakterů přímého držení těla a přísné tváře byly nezapomenutelné. Tito tři herci hráli často společně. Všichni už jsou v divadelním nebi a drží nám palce – doufám.

Dívám se nostalgicky na fotografii Karla Rendla. Byl to herec malých rolí, ale velký komik a miláček publika. Měl dar od Boha rozesmát lidi i nepatrnou grimasou nebo pohybem. Jeho častou partnerkou byla Růžena Halášková, též výrazná komička. Často jsem s nimi hrála ve „Studiích“, které režíroval dr. K. Černý a zažila mnoho legrace. Usměvavá paní Růženka si snad ještě někdy stoupne na jeviště, až pro ni bude příhodná role.

Pan Zdeněk Zvára. Poctivý, učenlivý, spolehlivý kamarád, nyní letitý loutkoherec. Též přeji pevné zdraví do dalších let.

Noblesní Miroslav Balej. O tom bych mohla psát celé litanie. Byl nejen vynikající herec, ale též otec mé spolužačky, kterou jsem často navštěvovala. Milenecký pár (herecký) Dáša Potužáková a Jiří Hamberger. Oba mají tvářičky stále mladistvé, postavičky štíhlé a tak si možná někdy ještě  „střihnou“ nějako pár zralých milovníků. Oba brali své role vážně, uměli dobře text a byli často obsazováni do hlavních rolí panem E. Křížem.

Krásný JUDr. D. Štilip. Jeno vznešená tvář, kovový hlas, velká postava. Nedal se přehlédnout na jevišti.

Ing. Láďa Frait, letitý herec. Též pro svou až dívčí tvář byl často prvním milovníkem až do zralého věku. Též spolehlivý, dobrý herec, plný nových nápadů. Přeji hodně cest na kole a výletů po Šumavě.

A tak bych mohla vzpomínat dál. Ale mám málo fotografií, abych těm mladým alespoň ukázala lidičky, kteří žili pro partu a krásu, kteří se uměli bavit i bez automatů a drog, kteří se nevyhýbali práci a i ve volném čase hledali možnost, jak bavit druhé.                         

 

 

SUŠICKÉ DIVADLO SCHODY

Na prkna, která znamenají svět, v sušické sokolovně se opět vrací ochotnické divadlo.

U jeho obnovy stojí zkušená divadelní herečka Zuzana Navrátilová, kterou mohli dosud diváci vidět v hartmanickém divadelním spolku Tyl, kde donedávna působila.

„Řada lidí ze Sušice se na mě obracela s tím, abych se pokusila založit znovu divadlo v Sušici. Moc se mi nechtělo, protože jsem nikdy neměla ambice dělat principálku a režisérku a hlavně, k hartmanickému divadlu mě táhnou vzpomínky a přátelství. Nakonec jsem ale nabídku přijala a pustila se do příprav vedoucích k obnově amatérského divadla v Sušici,“ vysvětluje Navrátilová.

Dala se výzva do Sušických novin, režisérka oslovila přátele a známé a v červnu letošního roku se sešli zájemci o divadlo na první schůzce.

„Byla jsem překvapena, kolik lidí v Sušici projevilo zájem o divadlo. Máme totiž třicet členů. Nejde ale jen o herce, ale i o technický personál. To jsou kulisáci, osvětlovači, zvukaři, nápověda a další a další, bez kterých se divadlo nedá dělat. Pro každého se nějaká práce našla,“ vypráví

Nový spolek nese název Sušické divadlo Schody a působí pod Městským kulturním střediskem v Sušici. Od září letošního roku má soubor za sebou již několik zkoušek chystaného představení Limonádový Joe.

„Prozatím máme své zázemí v sokolovně. Až bude opraveno kino, měli bychom získat vlastní zázemí právě tam. Při rekonstrukci se totiž počítá i s tím, že víceúčelový sál bude sloužit i divadlu,“ pokračuje principálka.

„Musíme všem na sušické radnici i na městském kulturním středisku poděkovat za pomoc, jejich vstřícnost a obětavost. Moc si toho vážíme a o to více se budeme snažit, abychom naše divadlo dělali co nejlépe, abychom mohli Sušici dobře propagovat. Snad k tomu přispěje i to, že máme vlastní živý orchestr a že veškeré pěvecké party v celém představení si naši herci sami odzpívají bez playbacku. Premiéru chystáme na duben nebo květen roku 2010,“ dodává Navrátilová.

Na kulisách i kostýmech se podílejí všichni. „Máme velké štěstí, že ve spolku máme truhláře, který nám vyrobí hlavní kulisy. Se zbytkem pomohou ostatní chlapi a my ženy se postaráme o kostýmy. Všichni prostě děláme všechno. Naše členská základna je hodně mladá, přesto se můžeme pochlubit, že v našich řadách máme paní Věru Holou, která pochází ze slavné ochotnické rodiny. Její otec byl vyhlášeným sušickým hercem a i ona se divadlu v minulosti hojně věnovala. Za její rady i připomínky jsme moc rádi,“ chlubí se režisérka.

Divadelní spolek Schody se nevěnuje jen divadlu. „V poslední době pátráme také po pamětnících, kteří by nám mohli zapůjčit fotografie, plakáty a pozvánky z historie ochotnického divadla v Sušici. Pátráme také po starých divadelních kulisách.

 

 
Děkujeme za vaší návštěvu