OCHOTNÍCI-ZC

Web o životě ochotnických divadel v regionu

KLATOVSKO

Obec Žihobce na Sušicku jsou s největší pravděpodobností asi jedinou obcí v České republice, která má ve svém znaku a na svém praporu symbol divadla. Vždyť také zdejší dějiny žihobeckého divadelnictví  začínají už někdy v sedmdesátých letech devatenáctého století.

Snad poprvé Žihobečtí uviděli divadelní představení v roce 1875, když zde v sále hostince U Vinických předvedla skupina studentů ze Sušice a okolí hru Františka Věnceslava Jeřábka „Služebník svého pána“.

„Zásluhu na tomto činu měl žihobecký rodák, student sušické reálky František Procházka.  Studenti  při svých návrtaech ze studijních pobytů domů na prázdniny v naší obci časato nadšeně ochotničili. Vždyť k tomu měli také skvělé podmínky. Otec studenta Procházky totiž pracoval jako „vrchní knížecí okrasný zahradník“, a ten právě pro ně získal povolení, hrát v zámeckém sále,“ říká dlouholetý kronikář obce Žihobce Antonín Šatra.

Když se pak mladý Procházka do svého rodiště vrátil jako učitel zdejší trojtřídní školy, získal pro aktivní ochotnickou činnost nejprve kolegy učitele a postupně i další obyvatele obce.

„Systematická divadelní činnost pod Procházkovým vedením začíná spolu s novým stoletím v roce 1900. V průběhu tohoto roku nastudovali ochotníci  celkem osm titulů. Mezi nimi nechybí Tylova Paličova dcera, ale i Lupácivagabundus a mnohé další hry. V následujícícm roce Žihobečtí ustavují Divadelní spolek Tyl. Jeho předsedou se stává samozřejmně František Procházka. Práce spolku se postupně rozšiřuje.  Vedle vlastní inscenační činnosti se spolek ale věnuje i další osvětové práci. Spolek je pořadatelem řady přednášek o významu divadla, o Národním divadle a dalších,“ pokračuje kronikář.

Představení žihobeckých ochotníků obohacovala kulturní život i v okolních obcích. Spolek spolupracoval například s Divadelním spolkem Kolár ve Strašíně. V Dražovicích pak inspirování žihobeckými představeními začali také nadšenci ochotničit.

„Podmínky pro práci žihobeckých ochotníků se podstatně zlepšily, když pro ně obec po první světové válce zakoupila budovu bývalé zámecké zimní zahrady, kterou svépomocí upravili na divadelní sál. V roce 1921 pak mohli uvést svoji oblíbenou Paličovu dceru ve vlastním divadle. Ve třicátých letech pak budova přístavbou získala nové prostory pro šatnu a sklad garderoby a rekvizit. V sále vznikla také divácká galerie. Žihobce se tak staly  jednou z mála českých vesnic, které měly vlastní divadelní budovu,“ vypráví podle dochovaných zápisků  a vzpomínek už nežijících aktivních žihobeckých ochotníků Tomáše Kresla, Jna Fišera, Jana Prokopa a Františka Rožánka kronikář Antonín Šatra.

Divadelní činnost v Žihobcíh nepřerušily ani světové války. Léta po druhé světové válce však přinesla řadu technických vymožeností. Aktivita žihobeckých ochotníků od padesátých let dvacátého století postupně upadala a tak lze říci, že slavnostní uvedení Tylovy Paličovy dcery v roce 1971 při příležitosti 70. výročí  založení Divadelního spolku Tyl  bylo labutí písní žihobeckého ochotnického divadla.

„Činnost spolku byla pečlivě zapisována do kroniky. Ta se však ztratila do nenávratna. Zůstala jen bohatá kolekce plakátů. Dostupné prameny umožňují konstatovat, že za sedmdesátdva let své divadelní činnosti uvedli naši ochotníci 244 divadelních her od 121 autorů. Mezi autory divadelních her jsou čeští klasici Šamberk, Tyl, Klicpera, Stroupežnický, Jirásek, Vrchlický, Kvapil a další. Zahraniční tvorbu zastupuje Nestroy, Goldoni, Balzak, Ostrovskij, Bardon a další. Bohužel,  žihobecké ochotnické divadlo je už po léta jen minulostí a jeho aktivní účastníci už většinou nežijí. Proto tuto tradici připomíná na věčné časy alespoň divadelní maska ve třetím poli znaku obce a v dolním žerďovém poli jejího praporu,“ doplnil informace Šatra.

Divadlo v Žihobcích bývalo opravdu slavné. Vždyť si svého času na prknech která znamenají svět s místními ochotníky zahrály i hvězdy Národního divadla. Například Karel Želenský (herec a režisér ND), nebo herec Rudolf Kafka.

Loutkové divadlo

Pátek co pátek přicházejí děti do Husova sálu sokolovny v Sušici na klasické české pohádky. Zájem dětí i dospělých je stále značný.

„Loutkářský odbor Tělocvičné jednoty Sokol Sušice byl založen z popudu Jana Sedleckého 1. února 1920. Tehdy se on se svými přáteli Karlem Ciplem, Františkem Fořtem a Josefem Langhamerem složili a zakoupili Alšovo loutkové divadlo od firmy Münzberger v Praze – Žižkově. 4. prosince 1929 pak sehráli své první veřejné představení,“ popisuje historii souboru současný principál Bohumil Krutiš.

Byli zakázaní

Soubor ve své historii však neměl na růžích ustláno. V roce 1939 začala být činnost loutkářů omezována. Cenzura zakazovala hrát celou řadu českých pohádek.

Na jaře 1941 byla činnost zastavena z důvodů rozpuštění TJ Sokol. Divadlo bylo rozebráno a uschováno i s finanční hotovostí. Přesto se nepodařilo ukrýt vše, a tak byl zničen archiv, kronika, některé kulisy a rekvizity divadla. Vše bylo znovu obnoveno až po válce.

„Přítrž našemu hraní udělal rok 1948 a pak v roce 1951 i smrt zakladatele souboru Jana Sedleckého. Naštěstí divadlo převzal jeho syn Vladimír Sedlecký, který pak soubor vedl 41 let. Doplněn byl znovu archiv a dokoupeno bylo i mnoho her a loutek. V roce 1991 se ustavující schůzí loutkový soubor vrátil zpět pod křídla TJ Sokol Sušice,“ pokračuje Krutiš.

Po Vladimíru Sedleckém stanul v čele souboru v roce 1998 Arnošt Faic. Ten před třemi lety přenechal pomyslné žezlo vedení současnému principálovi Bohumilu Krutišovi, i když se stále aktivně činnosti v souboru věnuje, a to nepřetržitě od roku 1945.

Současnost

„V současné době má náš soubor patnáct členů. Divadelní sezona trvá vždy od října do března. V každé sezoně pak uvádíme zhruba dvanáct pohádek. Na repertoáru má soubor ale přes padesát her, které pravidelně střídá. Jednou za rok máme novou divadelní premiéru,“ říká další duše loutkářů Jaroslava Prajerová.

Sušičtí loutkáři nehrají moderní hry, zůstávají u staré osvědčené klasiky. Mnohé hry si i sami napsali.

„Na představení chodí v průměru kolem sta i více diváků. Do Husova sálu se všichni v pohodě vejdou a všichni dobře uvidí. Naše loutky jsou totiž 60 cm vysoké. Většina z nich jsou ty staré, původní, na které se zakládající členové souboru tenkrát skládali. Mnohé rekvizity i kulisy jsou novější, některé z nich vyráběl pan Faic,“ pokračuje ve vyprávění Prajerová.

Hraji už 40 let

Průměrný věk členů souboru je 55 let. „Přišlo pár nových mladých tváří, za které jsme moc rádi. Ráda sleduji jejich začátky a vzpomínám na doby, kdy jsem se k loutkám sama dostala. Věříte, že za roku budu hrát už čtyřicet let? K tomuto koníčku jsem se dostala náhodou. Loutkáře jsem tenkrát oslovila ke spolupráci na nějakém dětském dnu, kde slíbili, že vystoupí. Hra ale nemohla začít, chyběla jim jedna členka na mluvení, a tak jsem musela zaskočit. Bylo to v pohádce Hanička a baba Jaga. Tehdy jsem mluvila Haničku. A to způsobilo, že jsem v souboru už zůstala,“ dodala členka souboru Jaroslava Prajerová.

 

 

 

Vzpomínky divadelní ochotnice Věry Kučerové – Tůmové:

 

Když dovolíte, vrátím se do doby začátků ochotnického divadla v Sušici. Použiji k tomu pár fakt, která zpracoval sušický kronikář pan Václav Chovít a studenti sušického gymnázia.

Divadlo vždy patřilo k ušlechtilé zábavě. Hlavně v 19. století bylo studnou ryzího českého jazyka, probouzelo lásku k národu, bylo spojeno i s uměním hudebním a  tak se stalo nezbytnou součástí života celé veřejnosti. První začátky, které jsou dokumentovány, pochází z roku 1800. Do Sušice se na divadlo sjížděly vozy z přilehlých statků, zámečků a hlavně přicházela sušická honorace, která divadlo podporovala – například děkan Adam Fialka, lékař Ondřej Tonner, lékárník Ignác Firbas,měšťané Martin de Angelis, Josef Kekeisen, magistrátní rada Augustin Růžička a další. Hrávalo se  ve velké radní síni městské radnice.  Často i šest her do roka! Výtěžek  putoval na dobročinné účely.

Pohled na divadlo se člověk od člověka různil  - někteří jej odsuzovali, jiní vyzdvihovali. A tak se také střídaly zákazy se žádostmi o povolení. Ovšem je známo, že sušická inteligence si vždy uměla své divadlo obhájit.

„Radní“ sál byl  devět metrů široký a jedenáct dlouhý. Tenhle prostor pojal 150 diváků. V té době se hrávalo německy, herci byli většinou studenti a dívky z měšťanských rodin. Až v roce 1831  se hraje první „tyjátr“ částečně německy a částečně česky, proto se v obecenstvu také objevují diváci nemluvící německy.  Ač měli tehdy německy mluvící občané ve městě převahu, měli s „českými“ mezi sebou tolerantní vztahy.

Ve čtyřicátých letech se tvoří vlastenecké skupiny, mluvící jen česky. Jedním z buditelů je JUDr. Josef Ambrož Gabriel, narozený na statku Loučová, který se později stal sušickým purkmistrem. Jeho přítelem je i J. K. Tyl, kterého na Loučovou pozval. Tyl pozvání přijal a z návštěvy byl velmi nadšen, nejen krásou okolí Sušice. Jeho kočovná společnost  se sušickými ochotníky nastudovala během pěti dnů hru Paní Marjánka, matka pluku, aneb Ženské srdce.  Sušice nadšeně tleskala výkonům J. K. Tyla, herců Kašky, Gabriela, V. Mosra, O. Moserové, sl. Chlístovské ad.  Představení odehráli o sušické pouti 7. září . Do Sušice se sjeli hosté z Klatov, Písku i Strakonic.

Po této velkolepé návštěvě bohužel divadlo pozvolna upadá. Dr. Gabriel je za své vlastenectví a revoluční činnost vězněn v Praze společně s básníkem Villanim. Oba jsou členy revoluční gardy Svornost. Roku 1850 se Dr. Gabriel vrátil do Sušice jako soukromník. Je ale stále věrný divadlu. V letech 1849-1850 byl radní sál  přestavěn na kanceláře a tak musejí ochotníci hrát potají v soukromých domech (bohužel dnes nevíme, kde přesně). Často se  konalo představení každý týden. Až v roce 1864, kdy už je Dr. Gabriel sušickým purkmistrem, jsou sem zvány a přijíždějí četné kočovné divadelní společnosti, hrají se hry přeložené z němčiny a francouzštiny.

V roce 1868 se divadlo přestěhovalo do budovy „salónu“, což byl tenkrát takový sušický „Národní dům“. Sem zajížděly kočovné společnosti, tady se pořádaly plesy a samozřejmě zde ve zkouškách pokračovali i sušičtí ochotníci. Plakáty na představení se pyšní titulkem „Divadlo v královském městě Sušici“, hrají v něm mimo členů rodiny Dr. Gabriela i členové rodiny podkrajského hejtmana Baštáře (Sušice je už okresním městem), jehož dcera Juliána měla romantický vztah s básníkem Rudolfem Mayerem. Je zbytečné vyjmenovávat všechny hry, které byly uvedeny. Současné generaci by se dnes zdály velmi naivní, až možná nepochopitelné. Jen málo z nich se stalo klasikou. Důležité samozřejmě byly, kromě duchovního obohacení, i výnosy finanční. Ty byly vždy věnovány k dobrým účelům.

Možná bychom ještě měli připomenout společnost Ondřeje Červíčka, která hrála s místními ochotníky. Oblíbené byly frašky, hry historické i truchlohry, např.- dodnes známé  Královna a její milostník nebo Tajnosti pařížské  (V. Hugo). Často hrané jsou i rytířské hry, hry s loupežníky či „smutnohry“ (tragédie). Když skončilo představení, rozproudila se ještě volná zábava, pilo se pivo ze sušického pivovaru a diskuse se vedly, jak jinak, především o divadelních hrách. Další scéna se pak pro sušické divadelníky otevřela kromě „salónu“ i v sále Koruny, tehdy velmi známého a oblíbeného hotelu.

A ještě k názvům ochotnických spolků – jmenovaly se různě: Divadelní ochotníci v Sušici, Dramatický odbor spojených katolických spolků, Sdružení ochotníci divadelních spolků Sušických, Baráčníci sušičtí a podobně..

Abych mohla v kostce přiblížit vše, co předcházelo položení základního kamene Sokolovny, musím jít do samotné historie Sokola. V r. 1871 pořádal pěvecké spolek Svatý Václav slavnostní svěcení praporu a při té příležitosti přijeli  sokolští bratři z Písku, Volyně, Klatov a Strakonic. To bylo pro tehdy poklidnou Sušici velké pozdvižení. Bratři sokolové předvedli výborné vystoupení a to dalo vzniknout myšlence založit si svůj sokolský spolek v Sušici, v duchu Tyrše a Fügnera. Starosta Ferdinand Scheinost byl touto myšlenkou nadšen. Ta se podařila u tehdy zkostnatělých úřadů prosadit a tak vznikla tělocvičná jednota Sokol. Cvičilo se ve školních budovách, v salonu a v sále hostince Na Vršku. Motto cvičení – ve zdravém těle zdravý duch – popohánělo mladé nadšence cvičení k různým sportovním akcím a vystoupením. Výtěžky byly věnovány rodinám postižených po záplavách, kterých v té době bylo dost a dost. Ale myšlenka postavit si svoji budovu, kde by byl prostorný sál na cvičení, divadelní a loutkový sál, kino, restaurace, hnala mladé cvičence dále a začaly vznikat první sbírky na uskutečnění velkého snu. Trvalo ještě mnoho let, než fond stavby postačil na první začátky. Byla zakoupena parcela tak zvané dolní Bouchalky, kde kdysi stál hostinec téhož jména, který bohužel r. 1904 vyhořel. Přípravy začaly v plném proudu a 4. 8. 1912 byl položen základní kámen Sokolovny. Začaly bohužel komplikace, Plány a rozpočty na stavbu byly příliš vysoké a tak projekty od pražského architekta Nekvasila byly finančně neúnosné. Dané direktivy se ujmul bratr Grabinger, tehdejší sušický stavitel a zpracoval skromnější rozpočty. Díky mnoha finančním darům od firem ze Sušice, od bohatých rodin, od skromných sbírek nadšenců se podařilo v době jednoho roku postavit stavbu. Pomáhali Sokolové, šikovní Sušičáci, každá ruka byla potřebná. Připravovalo se velkolepé otevření Sokolovny, byly zváni hosté z Čech, Moravy i Rakous. K příležitosti 15. 8. 1914 byl vytisknut památník „Na prahu nové doby“, který zpracoval učitel pan A. Slunéčko. Byla tam celá historie vzniku Sokola, stavby Sokolovny, rozpočty, jména členů výboru, jména Sokolů atd. Všechna ta jména jsou zapomenuta, ale jméno starosty Sokola Jana Seitze musím připomenout, neboť pan A. Slunéčko píše, že díky němu máme krásnou Sokolovnu. Byl pilným a neúnavným člověkem, dohlížel na stavbu ve dne i v noci, uměl nacházet stále nové příznivce a hlavně nové sponzory. Protože bohužel vypukla válka, celé velkolepé otevření proběhlo v klidné a tiché atmosféře. Budova byla předána dramatickému odboru a cvičencům. Brzy na to se stala Sokolovna lazaretem pro vojáky a tak činnost byla na pár měsíců zastavena. Těsně před Vánocemi se lazaret odstěhoval a divadelní nadšenci nastudovali během jednoho týdne Hilbertovo drama Vina. Byl to veliký úspěch a hned druhý den bylo představení opakováno v režii pana A. Slunéčka. Ten pak během čtyř měsíců představil své herce v sedmi různých hrách. Všechny byly hojně navštěvovány. Díky mecenáši Rudolfu Hrabímu, který věnoval celé vybavení jeviště se Sokolovna stala moderním stánkem kultury. Jeviště nese jméno J. K. Tyla (Tylovo) a jeho Strakonický dudák se stal oblíbeným divadelním kusem. Na počest ukončení první světové války byla sehrána opera od B. Smetany Prodaná nevěsta.

Byl konec I. světové války. Nadšení a elán do dalšího života na poli kultury byl velkolepý. Učitel hudby pan J. Vinš pozval do Sušice členy Národního divadla a za pomoci sušických ochotníků (Brožovský, Matouš, Novák, Žaloudek – otec známého R. Žaloudka) a dalších v rokli na Horním předměstí (dnes opuštěná kasárna) sehráli krásné představení od B. Smetany, operu Prodaná nevěsta.

Na venkově vznikaly též divadelní spolky a ty se vzájemně navštěvovaly, předávaly si zkušenosti i půjčovaly si herce. Nelze zapomenout na sušické studenty gymnázia, kteří se též horlivě připojili do kulturního života města. Z nich nejznámější byl František Salzer, pozdější režisér Národního divadla a zasloužilý umělec. Nejen studenti, ale i sušické dívky se zapojovaly s nadšením, šily kostýmy, doplňovaly malé rekvizity, vymýšlely pohoštění, roznášely plakáty atd. Všichni byli podporováni profesorským sborem gymnázia a pak si dovolili 28. 2. 1919 uvést Gogolovu Ženitbu. Profesor A. Friedl nastudoval J. Žižku a pohádku O Kryšpínkovi. Pořádaly se Mikulášské zábavy, Sivestry s půlnočním programem i majálesy, vše bylo zpestřeno divadelními aktovkami, pěveckými sbory atd. V r. 1920 vznikl nový dramatický odbor v DTJ a hrál v Lidovém domě. Byli to hlavně dělníci, kteří pilně studovali až deset her ročně. Dalším spolkem byl Orel v hostinci Na Bouchalce a FDTJ v Ráji u továrny Pap. Nejstarší tradici však měl dramatický odbor Sokola, kde hráli Fr. Salzer, K. Ajšman, Fr. Holý, E. Kříž, J. Žaloudek, J. Zwiefelhofer, J. Kučera, Ant. Kopač, M. Procházková, Andula Šebestová, Ela Šafaříková a další. Velkou práci odvedli osvětlovači, nápověda, stavba kulis, malíři atd.

V r. 1926 se vrátil do Sušice na zasloužený odpočinek pan řídící učitel F. Procházka (otec prof. Procházky). Tomu se podařilo nastudovat hru Naši furianti, kde si zahráli členové i dalších sušických spolků a tak řevnivost a žárlivost mezi nimi ustoupila do pozadí.  

V letech 1928 – 1938 se ujal režie básník a učitel J. Jáša. Dbal na dorost, učil herce správně artikulovat, rovně chodit, ladná gesta. Po několika zkouškách zhasínal světla, aby se herci potmě orientovali na jevišti. Byla to nekonečná práce bez honoráře a touhy zbohatnout. Jen láska k Thalii byla hybným motorem.

Pořádaly se zájezdy do Národního divadla, Tylova divadla i na různé veselohry a kuplety, aby ochotníci dostali inspiraci. Oblíbený Ferenc Futurista a Jára Kohout ve hře Max a Moritz dali inspiraci Fr. Holému a J. Žaloudkovi, kteří 17x excelovali ve vyprodaném sále. V té době líčili herce manželé Dědourkovi, jejichž heslem bylo „čím víc, tím líp“. Často herci připomínali klauny, ale vděčnému publiku to nevadilo. Když se blížila 2. světová válka, nastudovali ochotníci Bílou nemoc od K. Čapka. Postava Maršála v provedení J. Suchana se hluboko vryla do povědomí. Protože Sušice byla hluboce protinacistická, po obsazení německými vojsky zastavili ochotníci činnost na celých šest let.       

Květen 1945. Konec války, konec velkého utrpení, lidé svobodně dýchají. Sušičtí ochotníci opět pilně studují „Naše furianty“ L. Stroupežnického. Režie se ujímá Emanuel Kříž. 29. července 1945 se hraje pod širým nebem v městských sadech. Zní nadšený potlesk, lidé jsou vděčni za každé slovo herců, protože zní česky a jsou prvními posly svobody. Obecenstvo stojí, sedí v trávě, počasí je nádherné a nálada výborná. Často se však zalesknou i slzy, protože válka vzala.... kamarády, rodiče, sourozence, děti, drahé přátele.

17. a 18. listopad – režie E. Kříž, hra J. K. Tyla „Jan Hus (zajímavé je, že v roce 1849 koupil blízký přítel J. K. Tyla Dr. Gabriel tuto hru, aby tak pomohl  v tíživé situaci svému letitému příteli a nechal ji vydat tiskem). Titulní roli J. Husa hrál František Holý, císaře Zikmunda Miroslav Balej a Václava IV. Emanuel Kříž. Svými úžasnými výkony se tito herci zařadili na další léta mezi špičku ochotníků. Fr. Holý nebyl nikdy překonán, neb po představení dostal návrh, aby šel hrát do Národního divadla. Ale láska k Sušici mu nedovolovala ji opustit.

Na svobodný Silvestr 1945 vzpomíná ještě mnoho žijících sušičáků. Mezi nimi i pan Siga Schwarzkopf. Byl to náruživý obdivovatel a návštěvník všech divadelních her, i když sám nikdy nehrál. Jeho otec pomohl finančně  při zařizování scén, půjčoval nábytek, drahé obleky, doplňky atd. Sám  p. Siga se vždy usmíval, že když on vleze na jeviště, oslní všechny druhé a proto je v ústraní. Ráz 'perský trh', tanečnice, lítající koberec, J. Seitz (syn starosty) zpívá s nadšením o půlnoci „Jsem ďábel morbiér...“ ale trošku opilí kamarádi po něm začnou házet pivní tácky a dělat si z něj legraci. On zapěje „Polibte si všichni....“  a s noblesou sobě vlastní odtančí z jeviště. Sokolovnou zazní hurónský potlesk a smích. Herci jsou běžci – přebíhají  na scény na Bouchalku, do Liďáku a tu noc Sušice spí velmi málo, protože radost je převeliká.

V režii J. Suchana se hrálo mnoho her ruských autorů, dále Ženichové, Charleyova teta ad. Sušici navštívil tehdy známý Fr. Hanus a hrál hlavní roli  v Mikuláši Dačickém z Hesova. Studenti hrají Kvapilovu Princeznu Pampelišku a studují i operetky. Muziku zpracovává Richard Schmidt, tanečnice vede žena E. Kříže Jiřina. Velmi vydařená byla operetka Z českých mlýnů v režii J. Rendla.

Dětí se ujal Fr. Kůs. Byl to tichý neúnavný člověk, zapálený pro věc, nesmírně obětavý. Často na něj vzpomínám když líčím dnes, neboť by se mu to asi nelíbilo. Dnešní moderní líčení je daleko od té skříňky s líčidly a králičí pacičkou.

1949 -  Perly panny Serafinky od R. Piskáčka. To už na jevišti září moje maminka Anička Kučerová svým zpěvem. Následuje hra V. Vaňátka – Chlapci z Rybářské uličky... a další a další hry, celá řada.... premiéry se konaly každý měsíc.

V roce 1950 však nadšení pro divadlo opadá a hraje se jen pět her do roka. Z nich v režii M. Baleje  klasická Jiráskova Lucerna připomene Sušici příběh věčně mladý – příběh lásky mlynáře Libora a schovanky Haničky. Pozor – moje první premiéra. Hraji družičku co nese kytici paní kněžně. A tam, v té chvíli, mě to dostalo na celý život... Bylo mi 5 let! V tomtéž roce zazářil Fr. Holeček v Hadriánovi z Římsů od V. K. Klicpery.

Renesance ochotnického divadelního umění v Sušici přichází v roce 1953.

Renesančním rokem sušických ochotníků je rok 1955. Stačí i mladí divadelní se opět pouštějí do práce. Po opětovném opakování Jiráskovy „Lucerny“ následuje dramatické pásmo „Ceské jaro“, Gogolovi „Hráči“ a Macháčkova veselohra „Ženichové“. V tomto období sušičtí studenti překvapují Goldoniho hrou „Poprask na laguně“ a Moliérovou veselohrou „Skapinova šibalství“. Hlavním představitelem Skapina je Jan Zwiefelhofer, později pod jménem Jan Filip známý jako herec ostravského divadla. Tento skvělý člověk trávil každé léto u sušické Otavy. Bohužel předčasná smrt ho poslala do divadelního nebe. Svým úžasným zpěvem oslňuje Sušici  mladičká Jitka Kovaříková. Dnes již známá operní pěvkyně je okouzlující  v „Polské krvi Oskara Nedbala a v operetě „Mamzell Nitouche“. Nezapomenutelná je i role fortnýřky v podání Kristy Cihlářové.

Avšak vrcholem celé sezóny v roce 1956 jsou „Žichovičtí půlpáni“. Je to hra na motivy Karla Klostermanna, kterou zpracoval dr. Josef Königsmark a Karel Polata ji zhudebnil. Použil líbivých melodií našich šumavských lidových písní získaných od starousedlíků šumavského kraje. Režisér E. Kříž obsadil tuto hru svými nejlepšími herci (Fr. Holý, J. Seitz, R. Žaloudek, dr. Z. Pešek, J. Kovaříková, J. Kučera, J. Vališ, K. Rendl, E. Šafaříková aj.). Tato zpěvohra přinesla dramatickému odboru největší finanční přínos. Hrála se šestkrát v Sušici, Karlových Varech, Klatovech, Plzni a v přírodním divadle v Makově.

V době 50. výročí založení střední školy v Sušici profesor F. Procházka zve všechny bývalé žáky a profesory do Sušice. S pomocí režiséra F. Saltzra a Fr. Holého vzniká humorné pásmo ze školních lavic, Sokolovna praská ve švech a pásmo je odměněno bouří potlesku a smíchu. Po neúspěšném „Kremelském orloji“ od Pogodina opět nastává delší pauza. Až v roce 1965 se E. Kříž pokouší dát dohromady nový herecký kolektiv. Tento pokus se zdařil. „Únos Sabinek“, „Deset malých černoušků“, „Naši furianti“ a „Strakonický dudák“ v jeho režii ukázali, že je pan režisér na slovo vzatý.

V roce 1972 se zcela nového pojetí režie úspěšně ujímá dr. K. Černý. „Vysílá studio S“, pásmo veselých scének, bylo oblíbené a mělo mnoho pokračování. „Bumerang“ O. Zelenky, „Jezinky bezinky“ od J. Kesselringa byly též bohatě navštěvovány. „Paní Marjánka, matka pluku“ /J. K. Tyl) v režii M. Pokorného byla podle záznamu kronikáře pana V. Chovíta poslední větší divadelní hrou na sušické scéně. Tímto také děkuji manželce V. Chovíta, paní J. Chovítové, za laskavé propůjčení podkladů pro moje články.

A tak se naplňuje moje vzpomínková krabička s omamnými líčidly pomalu do konce. Nemohla jsem jmenovat všechny nadšené sušičáky ani všechny divadelní hry a proto, prosím co jsem opomenula, ať je mi prominuto.

Byla jsem překvapena množstvím pozitivních ohlasů na články „Omamná vůně líčidel“, a tak přidávám další 'klábosení' o živých i mrtvých. Dnes bych chtěla vzpomínat na herce malých rolí, kteří jsou stejně důležití jako herci velkých rolí. Divadelní kus, představení, je mozaika, ve které nesmí chybět ani jeden střípek. Vždyť i W. Shakespeare řekl: „Není velkých nebo malých rolí, jsou jen velcí a malí herci.“A tak i ze štěku: „Paní, nesu vám psaní“ se dá udělat mnoho.

Paní Krista Cihlářová (1905 – 1988) a její snacha Hana Cihlářová (*1934) dosud žijící v Sušici. Tyto dvě ženy byly vášnivé členky divadelního souboru. I když byl mezi nimi rozdíl 29 let, byly v názorech, nadšení a zapálení pro divadlo obě stejné. Navštívila jsem paní Haničku Cihlářovou v penzionu Na Baště a ptala se jí na její divadelní začátky. Jako patnáctiletá slečna Maršátová hrála ve hře „Chlapci z rybářské uličky“ v režii Fr. Kůse, dále pak v několika pohádkách. Nejraději hrála Mikulášku v „Jeho urozenost pan měšťák“. V „Lakomci“ už hrála pod jménem Cihlářová společně s paní Kristou. Její vlohy pro tanec ji později zařadily mezi pohledné tanečnice. Obě „Cihlářky“ uměly bavit partu a nikdy nezkazily legraci. Paní Krista hrála výborně na citeru, nechyběla v kostele na kůru při pohřbech, májových a Rybových mších, při Silvestrech, divadelních aktovkách, recitačních pásmech atd., kde byla vždy provázena paní Hankou. Její divadelní role byly vždy precizně provedené a aplaus na otevřené scéně nechyběl. V roce 1951 jsem zpívala v kostele za doprovodu citery Mozartovu árii „Princi můj maličký spi“, společně s ní hrála v „Našich furiantech“ a „Lucerně“. Proto s úctou vzpomínám na tuto Sušičačku a paní Hance Cihářové přeji pevné zdraví, aby při další divadelní hře od nového spolku „Schody“ mohla opět sedět v první řadě a prožívat to s námi.

Divadlo svedlo dohromady už mnoho mladých dvojic. Mezi ně patří i mladičká Olina Kunclová, která jako šestnáctiletá hrála svoji premiéru ve „Sluneční pasece“ v režii své matky Boženy Kunclové. Na tenise se seznámila se zkušeným hercem panem R. Žaloudkem, který se později stal jejím manželem. R. Žaloudek pocházel z rodiny, kde ochotnické divadlo mělo letitou tradici. Vždyť o Žandovi Žaloudkovi jsem už psala. Tito mladí manželé hráli spolu v několika hrách, nejznámější byla postava paní kněžny a Kláska v „Lucerně“. Její lepá postava a krásná tvář ji pomohla se stát fotomodelkou a manekýnkou. Bohužel po porodu obou synů už nebyl čas na divadlo. I manželství se rozpadlo. Paní Olga tráví celé léto v Sušici a možná že ještě někdy vstoupí na prkna, která znamenají svět. R. Žaloudek v divadle našel i svoji druhou ženu, slečnu Vlastu Šafaříkovou, jejíž matka Ela Šafaříková byla také výraznou postavou na jevišti. Její role vážných, kladných charakterů přímého držení těla a přísné tváře byly nezapomenutelné. Tito tři herci hráli často společně. Všichni už jsou v divadelním nebi a drží nám palce – doufám.

Dívám se nostalgicky na fotografii Karla Rendla. Byl to herec malých rolí, ale velký komik a miláček publika. Měl dar od Boha rozesmát lidi i nepatrnou grimasou nebo pohybem. Jeho častou partnerkou byla Růžena Halášková, též výrazná komička. Často jsem s nimi hrála ve „Studiích“, které režíroval dr. K. Černý a zažila mnoho legrace. Usměvavá paní Růženka si snad ještě někdy stoupne na jeviště, až pro ni bude příhodná role.

Pan Zdeněk Zvára. Poctivý, učenlivý, spolehlivý kamarád, nyní letitý loutkoherec. Též přeji pevné zdraví do dalších let.

Noblesní Miroslav Balej. O tom bych mohla psát celé litanie. Byl nejen vynikající herec, ale též otec mé spolužačky, kterou jsem často navštěvovala. Milenecký pár (herecký) Dáša Potužáková a Jiří Hamberger. Oba mají tvářičky stále mladistvé, postavičky štíhlé a tak si možná někdy ještě  „střihnou“ nějako pár zralých milovníků. Oba brali své role vážně, uměli dobře text a byli často obsazováni do hlavních rolí panem E. Křížem.

Krásný JUDr. D. Štilip. Jeno vznešená tvář, kovový hlas, velká postava. Nedal se přehlédnout na jevišti.

Ing. Láďa Frait, letitý herec. Též pro svou až dívčí tvář byl často prvním milovníkem až do zralého věku. Též spolehlivý, dobrý herec, plný nových nápadů. Přeji hodně cest na kole a výletů po Šumavě.

A tak bych mohla vzpomínat dál. Ale mám málo fotografií, abych těm mladým alespoň ukázala lidičky, kteří žili pro partu a krásu, kteří se uměli bavit i bez automatů a drog, kteří se nevyhýbali práci a i ve volném čase hledali možnost, jak bavit druhé.                         

 

 

SUŠICKÉ DIVADLO SCHODY

Na prkna, která znamenají svět, v sušické sokolovně se opět vrací ochotnické divadlo.

U jeho obnovy stojí zkušená divadelní herečka Zuzana Navrátilová, kterou mohli dosud diváci vidět v hartmanickém divadelním spolku Tyl, kde donedávna působila.

„Řada lidí ze Sušice se na mě obracela s tím, abych se pokusila založit znovu divadlo v Sušici. Moc se mi nechtělo, protože jsem nikdy neměla ambice dělat principálku a režisérku a hlavně, k hartmanickému divadlu mě táhnou vzpomínky a přátelství. Nakonec jsem ale nabídku přijala a pustila se do příprav vedoucích k obnově amatérského divadla v Sušici,“ vysvětluje Navrátilová.

Dala se výzva do Sušických novin, režisérka oslovila přátele a známé a v červnu letošního roku se sešli zájemci o divadlo na první schůzce.

„Byla jsem překvapena, kolik lidí v Sušici projevilo zájem o divadlo. Máme totiž třicet členů. Nejde ale jen o herce, ale i o technický personál. To jsou kulisáci, osvětlovači, zvukaři, nápověda a další a další, bez kterých se divadlo nedá dělat. Pro každého se nějaká práce našla,“ vypráví

Nový spolek nese název Sušické divadlo Schody a působí pod Městským kulturním střediskem v Sušici. Od září letošního roku má soubor za sebou již několik zkoušek chystaného představení Limonádový Joe.

„Prozatím máme své zázemí v sokolovně. Až bude opraveno kino, měli bychom získat vlastní zázemí právě tam. Při rekonstrukci se totiž počítá i s tím, že víceúčelový sál bude sloužit i divadlu,“ pokračuje principálka.

„Musíme všem na sušické radnici i na městském kulturním středisku poděkovat za pomoc, jejich vstřícnost a obětavost. Moc si toho vážíme a o to více se budeme snažit, abychom naše divadlo dělali co nejlépe, abychom mohli Sušici dobře propagovat. Snad k tomu přispěje i to, že máme vlastní živý orchestr a že veškeré pěvecké party v celém představení si naši herci sami odzpívají bez playbacku. Premiéru chystáme na duben nebo květen roku 2010,“ dodává Navrátilová.

Na kulisách i kostýmech se podílejí všichni. „Máme velké štěstí, že ve spolku máme truhláře, který nám vyrobí hlavní kulisy. Se zbytkem pomohou ostatní chlapi a my ženy se postaráme o kostýmy. Všichni prostě děláme všechno. Naše členská základna je hodně mladá, přesto se můžeme pochlubit, že v našich řadách máme paní Věru Holou, která pochází ze slavné ochotnické rodiny. Její otec byl vyhlášeným sušickým hercem a i ona se divadlu v minulosti hojně věnovala. Za její rady i připomínky jsme moc rádi,“ chlubí se režisérka.

Divadelní spolek Schody se nevěnuje jen divadlu. „V poslední době pátráme také po pamětnících, kteří by nám mohli zapůjčit fotografie, plakáty a pozvánky z historie ochotnického divadla v Sušici. Pátráme také po starých divadelních kulisách.

 

„Byli to především „světáci“, kteří byli iniciátory kulturního života v obci Strašín a okolí. Pravděpodobně oni dali v roce 1901, v hostinci Volyňského pivovaru ve Strašíně, impuls místním lidem sehrát první divadlo. To se také stalo, a mělo obrovský ohlas. Strašínští, potěšeni nebývalým zájmem o své divadlo se, patrně opět v hostinci sešli a založili spolek. Ten dostal své jméno po propagátorovi koncepce velkého evropského dramatu, herci, režisérovi, dramatikovi a překladatelovi Josefu Jiřímu Kolárovi. V roce 1904 členové zřizujícího výboru předložili zakládajícím členům „Stanovy divadelního ochotnického spolku Kolár ve Strašeni“.

Byl zvolen i první předseda ochotnického divadelního spolku. Stal se jím žihobecký učitel František Procházka. Repertoár byl pestrý. V roce 1908 uvedl spolek šest premiér, v dalších letech pak vždy 3 – 4 premiéry ročně. Vykazoval také bohatou přednáškovou činnost. Pořádal koncerty za řízení vynikajícího hudebníka, nezdického řídícího učitele Jana Ťoupalíka. Dále to byly honosné plesy, maškarní bály, taneční pouťové (sedm poutí do roka) a posvícenské zábavy,“ vrátila se do historie strašínská kronikářka Jaroslava Sucháčová.

Současnost

Spolek svou činnost vykonával a vykonává s přestávkami až do dneška. Činnost byla zastavena zejména v období obou světových válek, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století a v období let 1992 – 2004, tedy po dobu rekonstrukce KD Strašín po předchozím požáru.

Činnost spolku byla naposledy obnovena koncem roku 2004, díky aktivitě starosty obce Jana Helíška a Dagmar Ševčíkové.

„Činnost byla obnovena studiem hry B. Němcové „Babička“ v jevištní úpravě pana Pleskota. Hru režírovala Dagmar Ševčíková. Stejně jako naši předchůdci i my máme domovskou scénu v čp. 16, dříve hostinci volyňského pivovaru, dnes kulturním domě. Zde spolek, který má 45 členů nejen hraje, ale i zkouší a vyrábí i maluje své kulisy. Sklad kulis má spolek, díky pochopení obecního úřadu, v budově místní školy. Stejně tak i sklad kostýmů, které získáváme pomocí různých sbírek a šikovná děvčata ze spolku je pak upravují dle potřeby a požadavků režie. Složitější kostýmy si půjčujeme,“ pokračuje ve výčtu současný principál spolku Stanislav Šmucr.

Od roku 2007 má spolek statut občanského sdružení s příslušnou registrací Ministerstva vnitra České republiky.

„Jsme toho názoru, že má-li mít smysl studovat jakoukoli divadelní hru, musí být odehrána 1 premiéra, 15 – 25 repríz a 1 derniéra. Vysvětlení je jednoduché. Přibližně polovina členů je nějakým způsobem „dojíždějících“ a to ze studií, vzdálené práce nebo svých domovů (máme členy, kteří dojíždí na zkoušky hodně přes sto kilometrů). Časová náročnost je obrovská, a pokud by hra měla mít „pouze“ 2 – 4 reprízy, je to nerentabilní a pro „dojíždějící“ členy i méně zajímavé. Takže hrajeme doma a především hostujeme. Když nepočítám premiéru a první reprízu na domácí scéně, absolvujeme přibližně 12 – 14 hostovaných repríz v jednom roce. Od roku 2008 se snažíme každou nastudovanou hru udržet na repertoáru dva roky, což nám umožňuje mít trvale v nabídce tři hry. Myslím, že je to na ochotníky velice slušný výkon,“ říká Šmucr.

„Dnešní divadelní divák je určitě náročný divák, ale především se chce bavit. Náš spolek mu nabízí širokou škálu různých provedení divadelních her, ale především klasických. V regionu, ve kterém působíme klasické hry diváky stále „táhnou“. Myslím, že tomu výrazně přispívá i současná programová skladba nejrůznějších televizních a internetových kulturních nabídek.

Hrajeme „klasiku“

„Našemu“ divákovi nabízíme na ochotníky široké spektrum žánrů – situační komedie, hru se zpěvy, již zmíněné pohádky atd. Vždy se snažíme, aby kvalita diváckého prožitku měla stoupající tendenci, aby každá nově nastudovaná hra obsahovala něco nového. Živou hudbu, kvalitní zvukový doprovod, výborná světla, harmonickou scénu a především vynikající herecké výkony. K tomu je potřeba hodně dobrá „parta“ nejen herců, ale i hudebníků, techniků a nehrajícího personálu. Jsem moc rád, že spolek Kolár tyto herecké a profesní osobnosti má,“ pokračuje principál.

„Ochotnické divadlo je drahým koníčkem, protože jeho hodnota není tvořena pouze finančními prostředky. Je zde čas, věnovaný studiu hry, práce vložená do přípravy scény, úpravy jeviště a kostýmů. Stejně tak nejsou zanedbatelné náklady na dopravu dojíždějících členů. V neposlední řadě jsou zde i pořizovací a provozní náklady na technické vybavení a zejména energie. Má-li být ochotnické divadlo kvalitní, rozhodně to něco stojí. Konkrétně nastudování jedné hry se, alespoň v našem spolku, pohybuje řádově v desítkách tisíc korun stejně tak, jako dlouhodobé reprízování. Z toho je jasné, že bez „obchodních“ partnerů, sponzorů, se neobejdeme. Jsem rád, že i v dnešní, ekonomicky složité době máme dostatek vynikajících partnerů, kterým musím i touto cestou vřele poděkovat,“ hodnotí situaci Šmucr.

 

Co uváděli například strašínští ochotníci

1901     Till Enšpígl

1906     Noc na Karlštejně, Archa Noemova

1907     Sedlák

1908     Damoklův meč

1909     Strakonický dudák

1924     Probuzenci

1941     Mistr ostrého meče

1955     Ulička odvahy

1958     Třetí zvonění

1960     Babička má slovo, Lucerna, Návštěva přichází

1961     Dalskabáty hříšná ves aneb zapomenutý čert, Slovanské nebe

1964     Penzion Belveder

1988     Kráska a zvíře

1989     Princezna se zlatou hvězdou na čele

1990     Charleyova teta

1992     Dalskabáty hříšná ves aneb zapomenutý čert

2005     Babička

2006     Vějíř lady Windermerové

2007     Hrátky s čertem

2008     Zvonokosy

2009     Sluha dvou pánů, Figarova svatba

2010     César a Drana

2011     Naši furianti

2012        Poprask na laguně

Divadlo v Hradešicích mělo v minulosti také bohatou tradici, i když vše skončilo krátce po 2. světové válce, kdy soubor vystupoval pod hlavičkou Spolku katolické mládeže. Tradici divadel se v této obci na Horažďovicku podařilo znovu obnovit.

„Mezi vášnivé ochotníky patřila tehdy takřka polovina Hradešic a samozřejmě i moji prarodiče. Bohužel dokumenty zachycující historii divadla mám pouze z let předválečných. Víme třeba, že v roce 1932 se dávala hra Černý kříž v lese a hra Věneček. O rok později to byla hra Na Otavském klepáči aneb Když se prášek vydaří. V roce 1934 ochotníci dávali hru Hely Švehlové Děvče z hor a od stejné autorky Vesničko má pod Šumavou..

Seznam členů spolku v roce 1930 čítal 43 členů. „Obnovit v Hradešicích ochotnické divadlo a navázat na dávnou tradici napadlo mého v současné době již zesnulého kamaráda Jardu Zímu, který mi dal začáteční impuls. Tímto bych mu chtěl poděkovat a doufám, že nás shora sleduje a stále se směje. Sehnal jsem první scénář a obvolal své kamarády. Je pravda, že první reakce některých dnešních výborných herců byla rozpačitá, ale nakonec se dílo podařilo. V hradešickém divadle si do současnosti zahrálo patnáct herců. „Naše divadlo funguje již tři roky. Za tu dobu jsme nastudovali hry Nepožádáš manželky bližního svého, Agentura Drahoušek a nyní hrajeme hru 1 + 1 = 3. Dále jsme nastudovali pro své příznivce dvě estrády, s nimiž jsme vystupovali i ve východních Čechách. Opatřit si kvalitní scénář není jednoduché. Hodně dáme na doporučení našich známých, kteří viděli nějakou zajímavou hru. Zpravidla platí, že musíme přečíst okolo dvaceti scénářů, abychom vybrali hru, která je zajímavá pro celý soubor. Kostýmy si každý obstarává sám. Velkou část naší garderoby tvoří ošacení někoho z rodiny,“ pokračuje mladý principál a dodává, že, hybnou silou jsou v souboru v podstatě všichni. Každý z nás je individualita a každý dává do divadla to nejlepší, čeho je v dané chvíli možné dosáhnout. To jako celek dělá z divadla skvělou partu přátel, a to nás posouvá stále o stupeň výš“.

Věkové rozmezí současného souboru je 19 až 30 let. „Při každém představení zažije člověk nějaký vtípek, který ovšem nejde převyprávět – to se prostě musí vidět. Pokud chcete zažít nějaký náš vtípek, brept, pád, tak vás zvu na naše představení. Pokud bych opravdu měl zapátrat v paměti, tak se mi vybavuje začátek našeho hraní, kdy někteří herci nebyli schopni vyjít na jeviště bez lahve rumu, či demolice kulis Tomášem Vlkem při žárlivé scéně v naší první hře. V neposlední řadě bych také vzpomněl na nalévání fernetu místo čaje při jedné naší estrádě, která se proměnila ve výbornou improvizaci. Naštěstí toto představení trvalo pouze hodinu,“ směje se Soukup.

„K divadlu nás vedla touha spojit lidi, kteří se dokáží bavit a rozdávat radost. A co nám to přináší? Přátelství, smích a v neposlední řadě výborný pocit, když vidíte kladnou reakci publika,“ shodují se ochotníci.

Hradešičtí nežijí jen divadlem. Každým rokem pořádají 25. 12. Hradešický ples ochotnického divadla Venkovský tyjátr D.O.S.M.A.H v Horažďovicích, na který si připravují kompletní program od předtančení až po scénky. Proto na jejich plese můžete vidět improvizované vystoupení Karla Gotta a Darinky, Kachní jezero (Labutí jezero v podání mužů), mužské podání orientálních tanců a mnohé další scénky a kulturní vložky.

„Peníze na svoji činnost sháníme různě, ale na dobrou věc se peníze seženou vždy. Máme i své internetové stránky na adrese: www.dosmah.wz.cz, které se snažíme aktualizovat. Jsme prostě parta přátel, kteří hrají divadlo pro svoji radost, a velice si vážíme toho, že se na nás chodí lidé v tak hojném počtu dívat. Divadlo, to není jen radost a zábava, ale také spousta stráveného času při nacvičování nových her, výrobě kulis a stavění scény. To nás prostě baví a to chceme dělat“ dodal Josef Soukup.

Společenský život v Hartmanicích byl tradičně čilý a bohatý již před válkou. Dokladem toho byly četné spolky. Nejstarší byl spolek veteránů zal.1874, který měl svého času dokonce až 100 členů. Dále szde působil polek dobrovolných hasičů, tělocvičný spolek (Turnverein), pěvecké sdružení, mužský pěvecký sbor.

Byly zde i  ochotníci, kteří hrávali divadlo v hostinci "U Lípy".

„Na tuto bohatou divadelní tradici navázali po 2.svět.válce i noví obyvatelé Hartmanic. Hlavní zásluhu o obnovení činnosti ochotnického divadla zde měla tehdy mladá profesionální herečka Vlasta Vlažná, která pocházela ze staré herecké rodiny a která vystupovala pod uměleckým jménem Vlasta Janků. V Hartmanicích se paní Vlasta pustila do práce s energií a temperamentem sobě vlastním. S dalšími nadšenci založila ochotnický spolek J.K.Tyla. Členové spolku tehdy byli např. p.Kopačka,V.Mužík, P. B.Marouš, místní farář, M.Nováková, p.Zíbar a další. Největší úspěch měla hra L.Stroupežnického "Václav Hrobčický z Hrobčic", kdy v titulní roli zazářil hostující mistr Rudolf Deyl, člen ND v Praze. Tato hra měla svou premiéru u příležitosti 1.hraničářské nár.pouti v Hartmanicích,“ připomíná historii divadla v Hartmanicích režizér a umělecký vedoucí současného souboru Václav Diviš.

Ochotnické divadlo žilo v Hartmanicích dál i v pohnutých padesátých letech pod vedením p.Zíbara (p.Vlažná emigrovala do Austrálie, P.Marouš byl uvězněn). V šedesátých létech pak divadlo v obci úplně zaniklo a následující doba normalizace udusila kulturní život nadobro.

„K obnovení ochotnického divadla přispěla oslava 950. výročí smrti sv.Vintíře. Tehdy mne napadlo napsat historickou hrfu o této málo známé osobnosti. Jeho zásluhou ožil hvozd, když Vintíř vybudoval zemskou stezku z Bavor do Čech. Hru jsem nazval podle Kosmovy kroniky "Český Achilles" a vypráví  příběh českého knížete Břetislava i jeho moudrého rádce poustevníka Vintíře, který zde žil aždo své smrti (1045). Hru jsme začali připravovat v říjnu 1995 a na jaře 20.dubna 1996 jsme měli premiéru,“ říká Diviš.

Hra byla náročná svým tématem i počtem rolí. Hrálo v ní dvacetpět herců a hereček.. Tím vlastně došlo k obnovení činnosti div.spolku "Tyl" v Hartmanicích.

Zde bychom chtěli připomenout velké nadšení dalších ochotníků.M.Richtera, M. Vierera,  K.Fleischmanna, manželů Mužíkových a dalších.

Další hry pak následovaly vždy po dvou letech: nejprve drama z anglických dějin R.Bolta "Člověk pro každé počasí", pak francouzská veselohra od Labiche "Slaměný klobouk", Drdovy "Hrátky s čertem", další veselohra "Dámský krejčí", pohádka pro děti "O líném Honzovi" a konečně poslední velmi zdařilá inscenace "Nájemníci pana Swana". Stroupežnického "Naše furianty" jsme museli s lítostí odložit pro nemoc části souboru,“ pokračuje principál a duše hartmanických ochotníků.

Ochotnický spolek „Tyl“ Hartmanice spolupracuje aktivně s divadelním spolkem v Rinchnachu, kde se účastrní letních her o sv. Vintíři "Guntherspiele". V tomto představení účinkují jako poselstvo knížete Břetislava (hraje se v němčině!).

„Náš soubor má přibližně 15 členů, někteří odešli, jiní zase přišli. Zkoušíme v místním kulturním domě a to většinou jednou v týdnu, před premiérou pak častěji. Kulisy vyrábí či "oprašuje" a upravuje člen souboru Pepa Lád. Část kostýmů jsme pořídili zakoupením v plzeňském divadle a část pořizujeme z vlastních zdrojů.

Po úspěšné premiéře, kdy viditelně ožije naše městečko a lidé s velkým zájmem sledují drama i jednotlivé aktéry, zajíždíme většinou do Sušice a okolí podle zájmu diváků (většinou až šest představení). V současné době připravujeme veselohru Antonína Procházky "Vraždy z něžnosti". Doufáme, že i přes určité obtíže se nám podaří hru nastudovat a uvést na scénu v Hartmanicích již na podzim tohoto roku,“ doplnil informace Václav Diviš.

Vrhaveč (Malá Víska, Neznašovy, Radinovy a Vrhaveč) jsou historické fotografie školáků ze školy čp. 27 v Radinovech.

V této budově byla škola od roku 1832 do 19. září 1903, kdy byla zahájena výuka v nové škole čp. 38. Představení se odehrálo pravděpodobně za řídicího učitele Františka Kořenského, který na zdejší škole kromě krátké přestávky v roce 1902 působil v letech 1877 – 1908.

„Není ale žádný písemný záznam v obecní ani školní kronice dokládající jméno a přesný rok konání tohoto představení. Dle kostýmů herců se mohlo jednat o hru s rytířským námětem, doplněnou hrou malých školáků na hudební nástroje. Naopak existuje záznam v kronice obce o vytvoření spolku divadelních ochotníků v roce 1926 s názvem „Šumavan Vrhaveč Malá Víska“. I když dle zápisu byla jeho činnost dlouholetá, nebyl zatím nalezen žádný snímek z této doby. Bez zápisu o konání a názvu hry je záznam také o divadelním představení ze dne 8. března 1931, věnovaném 81. narozeninám prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka.

Toto představení bylo sehráno žáky radinovské školy v sále hostince Na Zavadilce v Neznašovech. Známe dva členy z řad tehdejších herců – žáků, Františka Blažkovce a Barboru Zitu Novou, provdanou Kováříkovou. Na toto divadelní představení pozvali žáci podle dochované korenspondence svého bývalého učitele Václava Beštu, toho času zástupce řídicího učitele ve Zdebořicích. Již v předstihu 1. října 1930 na své vizitce přislíbil účast. Na další vizitce s datem 9. března 1931 omlouvá svoji neúčast pro nenadálou sněhovou vichřici, kvůli které se neodvážil vykonat cestu. Ještě jednou poděkoval za pozvání a zaslal mnoho pozdravů svým bývalým žákům.

Dále jsou nedoloženy aktivity Místního sdružení republikánského dorostu v Neznašovech, které bylo založeno 3. října 1934 a které odehrálo také jedno divadelní představení a dle zprávy z roku 1937 plánovali jeho členové v dalším období v divadelních představeních pokračovat.

V Malé Vísce bylo v plánu činnosti Sdružení republikánského dorostu, založeného dne 3. dubna 1937, také uspořádání několika divadelních představení. Změna nastala v roce 1939, kdy byla činnost těchto sdružení zakázána a jejich majetek nenávratně zabaven.

Dramatický odbor byl také při fotbalovém oddíle Neznašovy – Radinovy. Ten byl založen 7. ledna 1942. Mezi herci tenkrát byli Kalista František, Myslivec, Bureš, Černý, Nový, Weingärtner, Kalista, Chroust, Majdl, Mundl, Cihlář, Pikhartová, Rubášová, Edlová, Kalistová, Jandová, Šatrová, Kolářová a další. Není však žádný záznam o konání divadelního představení. Ve školní kronice je zaznamenána například ale účast žáků školy z Radinov dne 21. června 1940 na divadelním představení „O zakletém srdci“ v Běšinech. Divadla hráli ale také žáci školy Vrhaveč, například v roce 1947. Tehdy jejich hra pojednávala o životě na venkově po 1. světové válce.

Školní kronika uvádí k roku 1957 záznamy i o několika představeních lidové operety na námět J. K. Tyla, kterou napsal J. N. Nestroj, „Děvče z předměstí“. Ta byla uvedena i v rámci družby města s venkovem na přání pro zaměstnance národního podniku Trhárny v Klatovech.

„Jak uvádí dobový regionální tisk Pravda z 28. listopadu 1957: ubírali se diváci dlouhým průvodem ze železniční zastávky do hostince. Vyzdvižena v článku byla zejména práce režiséra, řídicího učitele Zajíce zejména po hudební stránce. Rovněž byly jmenovány i výkony některých herců: Soumara v roli Šukálka, Bláhové v roli Tekly a Barochové v roli Zvonečkové. Chválen byl ale i celý herecký kolektiv, kterému bylo vysloveno poděkování. Dalším článkem se ještě zaměstnanci Trháren vrací k tomuto představení v článku ze dne 21. prosince 1957. Z tohoto divadla se dochovalo několik fotografií, ale dle kostýmů se v této dekoraci odehrálo několik divadelních her. Také v Neznašovech se hrálo divadlo, jak dokládá záznam z kroniky o opravě jeviště z roku 1957. Žádné další záznamy se ale bohužel nedochovaly.

„Posledním dokladem o provozování divadla je fotografie žáků školy Vrhaveč, z roku 1965 ze hry Slavný mistr Kopřiva aneb O ševci Matoušovi a zakleté princezně.

 

Také v Malém Boru se v minulosti hrávalo dlouhá léta ochotnické divadlo

První zmínky o něm jsou v kronice hasičského sboru v roce 1892, kdy členové hasičského sboru pod vedením řídícího učitele Karla Hladíka sehráli představení „Láska k vlasti“. Výtěžek tohoto představení ve výši 30 zlatých byl věnován zdejší žákovské knihovně. Protože představení mělo velký ohlas, rozhodli se ochotníci ve své činnosti pokračovat i nadále.

Zpočátku se hrálo ve škole, kulisy a kostýmy si ochotníci půjčovali z Horažďovic. Od roku 1894 se hrálo v sále místního hostince. Jeviště se vždy po představení rozebralo a uložilo v hasičské zbrojnici. Časem si ochotníci pořídili vlastní nové kulisy, které maloval velice levně malíř Henrich z Horažďovic. Každoročně ochotníci nastudovali nové představení, někdy hráli i dvakrát do roka. Výtěžek představení byl vždy použit na nákup knih místní knihovně nebo na dovybavení divadla.

První světová válka činnost spolku utlumila, ale již v roce 1918 se opět hrálo. V roce 1920 se ochotnický spolek osamostatnil a přejmenoval se na Vlastimil. Přestěhoval se také do nové hospody u Musilů. Ve čtyřicátých letech nastalo slavné období maloborských ochotníků. V té době byly velice oblíbené operety a Malý Bor byl daleko široko vyhlášený dobrými muzikanty a zpěváky.

Režie operet se ujal pan Stulík a maloborští ochotníci patřili záhy mezi nejlepší venkovská divadla široko daleko. Často zajížděli hostovat i do okolních obcí. Po válce však zájem o práci v souboru postupně upadal a soubor téměř zanikl. Mnoho členů se postupně odstěhovalo, po zrušení školy nebyli ani učitelé, kteří byli vždy hybnou silou souboru.

Sál, v němž se hrálo, byl přestavěn na byty. Až roku 1979 se objevují snahy o obnovení místní tradice divadelních ochotníků. Protože není kde hrát, stěhuje se divadlo opět do prostor školy, jako v roce 1892, kde se v jedné malé třídě bez dalšího zázemí pro herce a diváky znovu zkouší a hraje. Po počátečním úspěchu přišla opět vlna nezájmu, a to jak ze strany veřejnosti, tak i ze strany herců. Zásluhou Boženy Hadrabové se sice činnost spolku oživila, ale v devadesátých letech se i v důsledku společenských změn opět utlumila.

 

 Divadelní představení měla ve Vřeskovicích dlouholetou tradici. S příchodem zimy v roce 1939 se oživila kulturní činnost. „Dělnická tělovýchovná jednota“ sehrála 3. prosince v restauraci „U Bouřilů“ hru „Muzikanti z české vesnice“ a „Mládež národního souručenství“ „U Voráčků“ 26. prosince Šamberkovu hru „Palackého třída 27“. DTJ měla vlastní jeviště, mládež převzala jeviště po dorostu „Republikánské strany“. Jednota pořádala 7. 4 1940 „U Bouřilů“ pestrý večer z aktovek a kupletů a o pouti 30. června se představila pod širým nebem hrou „Pouťová královnička“. Mládež uspořádala na návsi 1. září téhož roku lidovou hru „Z českých mlýnů“, jednota hrála v hostinci „U Bouřilů“ 3. Listopadu představení „Zapadlý zvoneček“ a odpoledne 25. prosince dětské divadlo „Zahrada míru a lásky“. Vřeskovičtí divadelníci se zúčastnili také divadelní krajské soutěže, kde obsadili druhé místo, hned za klatovskými. Divadelní představení se konala i během druhé světové války. V červnu 1941 se například uskutečnilo “U Voráčků“ představení vytvořené z pásma úspěchy, že se o něj začalo zajímat gestapo a další činnost mu zakázalo. Ve Vřeskovicích pásmo připravil učitel Josef Hořký. Kromě toho byly do pořadu nazvaného „Vlastenecký cyklus“ zařazeny sborové trojhlasné zpěvy s doprovodem harmoniky. Svaz mládeže pořádal představení také v roce 1948, 15. Února „U Voráčků“ sehráli divadelní hru Karly Lužanské „Selská krev se nezapře“ a 11. dubna taktéž „U Voráčků“ hru J. Kubíka podle povídky V. Hálka „Řeka zpívá“. V šedesátých letech dvacátého století se podařilo obnovit přerušenou tradici ochotnického divadla a kolem mladého režiséra Slávy Krse se vytvořila dobrá parta, která nastudovala hru „Podskalák“ se zpěvy od Karla Hašlera. Ta se dočkala na místní poměry nevídaných čtyř repríz. V roce 1966 ochotníci nastudovali hru „Zločin bratří Lumierů“. Jedna divadelní hra se hrála ještě v roce 1980.

 

Na ochotnické divadlo ve Vřeskovicích vzpomínají Václav Rutha Zdeňka Kunová

 

„Lidé zlatí, co my jsme všechno na prknech, která znamenají svět, zažili, té legrace, těch zážitků, co diváci dole v hledišti ani neznají, o tom by se dalo vyprávět hodně dlouho,“ říká jeden z pamětníků vřeskovického ochotnického divadla Václav Ruth.

„Já jsem hrával už před vojnou, někdy kolem roku 1968. Pak znovu po vojně a od té doby pořád. Já jsem snad nikdy neseděl v hledišti, abych se mohl bavit nad tím, jak se ti naši sousedé potí a jak v tom pěkně bruslí,“ vzpomíná Ruth.

Divadlo se ve Vřeskovicích hrálo totiž odjakživa.

„První divadla ve Vřeskovicích se hrávala v 90. letech 19. století při Čtenářsko - hospodářské besedě. Za 1. republiky a během 2. světové války působil v obci Zábavní a divadelní spolek Šumavan a mládež Národního souručenství. V obci hráli divadlo v té době i členové DTJ.

Během roku dokázaly tenkrát soubory odehrát i deset představení. Tehdy byly na repertoáru hry Vojnarka, Slavíček z Podskalí, Zelená krev na záletech, Černé oči, Muzikanti z české vesnice, Palackého třída 27, ale i další aktovky a kuplety. Později se hrála Pouťová královnička, Z českých mlýnů, Zapadlý zvoneček, Zahrada míru a lásky. DTJ měla vlastní jeviště, mládež převzala jeviště po dorostu Republikánské strany,“ vypráví další pamětnice a dlouholetá divadelní nápověda Zdeňka Kunová.

Divadla se ve Vřeskovicích hrávala podle kroniky obce i za druhé světové války. To byly na programu pásma z veršů M. B. Stýbla,nebo hry Selská krev, Řeka zpívá a další. Tehdy divadla režíroval Matěj Kalaš ml. Kolem roku 1950 uvedl několik her i SDH.

Na konci padesátých let se ve Vřeskovicích místo divadla konaly několikrát Staročeské máje, které organizovaly TJ Sokol a Český svaz mládeže.

„V 60. letech se divadlo v obci obnovilo. To se točila poměrně dobrá parta kolem režiséra Václava Krse a později i Josefa Míky. Na repertoáru ochotníků se tehdy ocitly zpěvohry Podskalák, Na tý louce zelený, Zločin bratří Lumierů a další. Pak už se činnost zaměřovala především na na různé estrády k významným příležitostem. Divadlo hrál i Dětský divadelní spolek SRPŠ.

Od roku 1991 působili ochotníci pod obecním úřadem. Dnes už v obci není žádný tahoun, který by dal dohromady partu lidí, která by dokázala znovu pravidelně rok co rok hrát ve vsi divadlo. Přesto jednou za pět let připravujeme pásmo pro naše srazy rodáků. Ta sláva našeho divadla se už ale asi nikdy nevrátí, a to je škoda. S velkou chutí se proto účastním představení, se kterým do naší obce občas přijíždějí ochotníci z okolí, a vzpomínám, když jsme se jako herci účastnili se svými představeními různých soutěží (a to s dobrými úspěchy), a nebo když jsme vyjížděli na hostování do vsí v regionu,“ rozplývá se nad fotografiemi Václav Ruth.

„Byla to prostě tenkrát jiná doba. Divadlo bylo odreagování a musím říci, že všichni ke zkouškám přistupovali zodpovědně a rádi. Já, jako nápověda, jsem tedy nikdy moc práce neměla,“ usmívá se Zdeňka Kunová.

Je to už více jak dvacet let, kdy se naposledy zatáhla opona za železnorudskými ochotníky. |Přesto i v tomto Šumavském městečku mělo Ochotnické divadlo dávné, slavné a bohaté kořeny. Hrálo se tu celá léta. Mnozí herci a herečky už dnes ani nežijí. V Železné Rudě bývalo vždycky  hodně kultury. Obzvláště pak po válce, když si v tomto  městě našli místa pro svoji rekreaci přední čeští herci, herečky, zpěváci i hudebníci. Organizoval se zde jeden čas dokonce festival Umělecké léto v Železné Rudě, kde všichni tito „chalupáři“ a jejich přátelé účinkovali. Byly to divadla, koncerty, besedy. Mnozí starší občané na tyto doby dodnes rádi vzpomínají. V Železné Rudě pobýval například Rafael Kubelík, pěvec Národního divadla Jan Konstantin, houslista Alexandr Plocek, herec Zdeněk Štěpánek, herec Jaroslav Vojta a další. Ze vzpomínek a starých zápisků víme, že herec Zdeněk Štěpánek si se železnorudskými ochotníky sám zahrál. Bylo to například v představení Měšťáci, kde hrál zpěváka Tětěreva. Zdeněk Štěpánek prý měl pro zdejší ochotníky velkou slabost a prý s nimi dokonce zkoušel, předváděl, učil je stát, chodit, mluvit, tvářit se a gestikulovat. Na různá tato představení si prý vozil vlastní krabici s líčidly. Dokonce tu hrála s ochotníky i jeho dcera z prvního manželství Jana Štěšpánková, kterou dodnes diváci znají z filmu i divadla

 „Já se k divadlu dostal náhodou. Celý život jsem pracoval v pohostinství a prostě jsem do toho spadnul, ani nevím jak. Využíval jsem totiž různých kontaktů na své přátele v Praze, díky kterým se nám tenkrát podařilo sehnat kostýmy a kulisy přímo z Národního divadla. Něco jsme měli i z divadla v Plzni a světla třeba z Klatov. Hrávali jsme U Princů kde byl pěkný sál s jevištěm. Dneska je tam kasino. Vzpomínám si, že jsme hrávali různé estrády, komponovaná pásma i řadu celovečerních her. Některé hry pro soubor napsal Franta Strnad. Byly to většinou různé parodie jako Tři zlaté vousy děda Vševěda, Lež nemá nohy a další,“ říká dlouholetý ochotník František Pilař.

Divadlo v Železné Rudě hrávali třeba Jaroslava Netopilíková, František Kašpar, Alena Kašparová, Jaromír Vaca, Miroslav Ševčík, Milena Ševčíková, Jan Novák, Josef Kopačka, Hana Walterová a mnoho dalších herců, hereček i technického personálu.

„Hrávala také Betynka Ulrychová, která ráda a dobře zpívala. Obzvláště pak, když si dala štamprličku na kuráž, bývala to zpěvačka k nezastavení. Mnohá představení doprovázela i kapela Jana Kučery. S mnohými představeními se jezdívalo i po okolních vsích. Vzpomínám si, že jsme hráli třeba v tenkrát nově postaveném Kulturním domě v Bolešinech, ve Svrčovci, Neznašovech, Červeném Pořičí a na dalších místech,“ dodal Písař.

 

 Ochotnické soubory hrály divadlo v Nýrsku již po roce 1850. V místní sokolovně a v hostincích. Po roce 1920 se objevila mezi obyvateli městečka myšlenka na vybudování divadla v přírodním prostředí. Tuto snahu podpořilo zdařilé představení Schillerových Loupežníků provedené v roce 1925 přímo u zříceniny hradu Pajrek. Nýrsko mělo tehdy pověst městečka uprostřed šumavské přírody, kde se dařilo turistickému ruchu. Místní obyvatelé tedy oprávněně očekávali příliv dalších hostů.

   V roce 1933 započaly práce na výstavbě lesního divadla v Nýrsku. Velký podíl na vybudování divadla měli pánové: Rauscher, Zettl, Watzlik, Blau (švagr. Spisovatele Jindřicha Jindřicha). Na stavbu přispívali místní četné spolky i podnikatelé. Obec tehdy bezplatně na deset let přenechala divadelnímu spolku území zrušeného lomu. Po několika rozšiřování dosáhla kapacita hlediště 1050 míst.

Premiéra lesního divadla se konala 23.9.1934. Hrála se hra od pana Josefa Blaua „Králováci“. Od roku 1936 zde hráli němečtí ochotníci hry německých autorů, původem především ze Šumavy. Ale hrála se zde již před válkou i díla českých autorů, která dotovala Česká osvětová komise. Např. Hubička a Prodaná nevěsta.

Po druhé světové válce na divadelní tradici navázali čeští ochotníci. TJ Sokol a spolek divadelních ochotníků J.K.Tyl.

S nýrskými ochotníky zde vystupovali i proslulí herci, např. Zdeněk Štěpánek a Jaroslav Vojta a další.

Do šedesátých let minulého století zde bylo odehráno cca 90 divadelních her.

Velkým dílem se na ochotnickém divadle podílela TJ Sokol. Ta měla také divadlo po válce ve správě a její členové byli velmi často i ochotníky.

Herci Jaroslav Vojta nebo Zdeněk Štěpánek  kdysi vystupovaly jako hosté s nýrskými ochotníky v tamním lesním divadle.

Lesní divadlo fungovalo v Nýrsku od roku 1934, na jeho stavbu tehdy přispěly mnohé místní spolky a podnikatelé, město bezplatně přenechalo tehdejšímu divadelnímu spolku na deset let zrušený lom, ve kterém bylo divadlo postaveno. Do hlediště divadla se po několika rozšířeních vešlo více než tisíc diváků, do roku 1963, kdy bylo divadlo uzavřeno, v něm bylo odehráno zhruba devadesát představení.

První představení po pětačtyřiceti letech se v obnoveném lesním divadle konalo vloni 31. srpna, nyní se divadlo připravuje na svou první obnovenou sezonu.

„Chceme navázat na tradici a divadlo obnovit.  Bude to samozřejmě těžké. Tehdy zde hráli hlavně nýrští ochotníci, kteří měli až sto dvacet členů, ovšem ti dnes už neexistují ale věřím tomu, že s pomocí ochotnických souborů z regionu se nám podaří aspoň částečně lesnímu divadlu bývalou slávu navrátit,“ nastínil plány na obnovu divadla jeho současný majitel Petr Mašek. Při představeních si budou moci návštěvníci prohlédnout i tematické výstavy historických fotografií okolí Nýrska.

Letošní sezonu zahájí dešeničtí ochotníci s představením Limonádový Joe 2. května od 17 hodin. „Letos bychom chtěli odehrát zhruba deset představení, na příští rok by připadl v úvahu třeba i nějaký menší festival, uvidíme, jak bude vypadat letošní návštěvnost,“ doplnil Mašek.

Dalším lákadlem lesního divadla bude kinokavárna. „Uvidíme podle zájmu, předpokládáme, že bychom promítali v pondělí, ve středu a v pátek. Promítali bychom staré české filmy, do zdejšího prostředí se samozřejmě nehodí nějaké akční snímky,“ vysvětlil Mašek.

Součástí lesního divadla bude i restaurace s celoročním provozem, která otvírá už tento víkend.

1  
2  
3  
4  
 
Děkujeme za vaší návštěvu