Kulturní činnost občanů Makova byla započata ve druhém desetiletí dvacátého století. Zpočátku spočívala jen v ochotnické divadelní činnosti. Místní ochotníci byli členy ochotnické společnosti „Pošumavská jednota“, která uváděla svoji aktivitu v sokolovně v Předslavi. Zde byli zapojeni ochotníci z okolních obcí. Později ochotnickou činnost převzal Sokol Předslav, která následně v občanské besedě Předslav působila až do sedmdesátých let.

V dubnu roku 1933 vyrostl v Makově spolek, který dostal jméno J. K. Tyla.

Občan Emanuel Motlík si osobně vypůjčil ve spořitelně peníze na zakoupení nového jeviště a kulisového vybavení. Ručitelem mu byl Vojtěch Šilhavý. Nové jeviště nalákalo ke spolupráci mnoho místních ochotníků a již v dubnu 1934 uvedli první představení. Láska k divadlu a i nutnost finančních splátek je vedla ke značné aktivitě. Během jednoho roku byli schopni nacvičit a sehrát i několik představení.

Soubor spolku až do r. 1947 prováděl činnost jen v sále hostince u Kodídků.

Od počátku založení spolku vypomáhali při činnosti, jak herecky, tak i veřejně Jan Škarda a p. Svátková „nestoři divadelních ochotníků z Klatov“.

V případě potřeby vystupovali v komparzech i další obyvatelé obce. Například ve hře Psohlavci vystupovalo 70 občanů. Mimo ochotníků – herců, pomáhala řadad občanů na přípravě scény, na osvětlení atd.

Mimo makovských ochotníků se v některých hrách zúčastnili i ochotníci z okolí.

Činnost spolku J. K. Tyla byla v šedesátých letech začleněna pod „Osvětovou besedou Makov“, který pořádala i různé přednášky a taneční zábavy.

Ochotnická představení odehraná v sále hostince:

1934 – Chudý písničkář

1934 – Kondelík a Vejvara

1935 – Vojnarka

1935 – Za touhou po matce

1935 – Batoh

1936 – Bílá černoška

1936 – Jízdní hlídka

1935 – Zlý duch Lumpáci vagabundus

1937 – Bílá nemoc

1937 – Bouřliváci naší vesnice

1942 – Lucerna

1945 – Naši furianti – okresní soutěž

1938 – Matka

1938 – Radostná událost1941 – Pasekáři

1943 – V českém ráji

Pět párků pana Tancibůrka

Maryša

Václav Hrobčický z Hrobčic

1943 – Hanzelíkova kometa

1943 – Paličova dcera

1942 – Dvě u kolébky

Kouzelný prsten

1955 – Svatoň a Milena (dětské)

Host a ryba třetí den

1946 – Ruští lidé

1944 – Matka

1947 – Batoh

1946 – Goraly

1947 – Gazdina roba

1950 – Jaro v podzámčí

1950 – Její pastorkyňa (12 zájezdů)

1953 – Královna Dagmar

1954 – Zlý duch Lumpáci vagabudus

1955 – Její pastorkyňa – okresní soutěž

1956 – Panenské sliby

Ochotníci z okolních vesnic, kteří se zúčastnili v některých hrách:

Z Klatov – Škarda, Svátková, Starý, Prchal

Z Předslavi – L. Fryč

Z Měcholup – J. Mastný

Z Blovic – J. Polívka

Z Měčína Fr. Komanec s manželkou

Z Petrovic – Fořt, Hora

Z Petroviček – J. Knězová, J. Valeš + mládež obce jako kompars

Lesní přírodní divadlo „Na Lískách“ v Makově

V třicátých letech se za vsí na kopečku Na Lískách začal vysazovat les. Starý ochotník p. Kodídek st. Navrhl, aby střed kopečku se neosazoval pro možnost zřídit zde přírodní divadlo.

V době II. Světové války při omezování tanečních zábav se rozhodla místní mládež a vybudovali na kopci hřiště na odbíjenou. V roce 1943 zde uspořádali sportovní turnaj, pro který vybudovali v nižší úrovni další hřiště.

Tohoto sportu bylo po úpravách 15. 7. 1947 použito pro první divadelní představení „Malérečka“. Byly sehrány dvě představení odpoledne a večer. Na základě získaných zkušeností bylo rozhodnuto, aby případné další hry byly hrány ve večerních hodinách.

Na spodním hřišti bylo vybudováno hlediště s dřevěnými lavicemi na kůlech s 330 místy k sezení. Na nejvyšším místě kopce byl postaven světelný „Maják“ který i v dalším čase upozorňoval občany okolních vesnic o činnosti.

V roce 1954 bylo jeviště i hlediště přestavěno. Na betonových podstavcích bylo zřízeno 600 míst k sezení. Terén hlediště byl sespádován proti jevišti. V rozích hlediště byly byly postaveny dřevěné osvětlovací kabiny. Světelný maják o větší výšce byl osazen do středu hlediště.

V roce 1919 se v M+cholupech sešli mladí zemědělští synkové Měcholup, Makova, Újezdce, Petroviček a Předslavi a rozhodli se, že založí divadelní spolek „Mládí“. Činnost se odehrávala v Makově a v Petrovičkách. V Měcholupech v té době nebyl sál. Nejvíce účinkujících bylo z Makova. Z Měcholup byla většina funkcionářů spolku, a tak výtěžek šel do Měcholup. Po vyhrocení finančních požadavků se spolek rozešel.

V místě pracoval ochotnický útvar Národní Jednoty Pošumavské, který se od 1906 vypracoval na dobrou úroveň. Členové si postupně vytvořili dobrý organizační a hospodářský základ pro dobu následující. 1914 - 18 byla práce přerušena - 1919 znovu ožila myšlenka ochotnického divadla. Soubor se hospodářsky stabilizoval, provedl přestavbu sálu v hostinci, kde se hrálo, vybudoval jeviště. Uvažoval o elektrickém agregátu, protože obec nebyla napojena na elektrickou síť. 1843 měl spolek 45 činných členů a sehrál od počátku 98 her z klasického českého repertoáru

Jedinou zmínkou dochovanou v obecní kronice, je že: 8.3.1936 sehrál místní hasičský sbor za řízení  C.Brože divadelní hru "Děda Štráchal jede k panu prezidentu" - veselohra od Miloše Veselého.

12.6.1938 sehrál zdejší hasičský sbor divadelní hru "Jandera a Pindera" v hostinci u Pohanků.

 Víc v kronice není, ale mluvil jsem se starostou a ten říkal, že divadlo se tu dříve určitě hrálo víc, protože si pamatuje, že v bejvalej hospodě před mnoha a mnoha lety bylo spousty starých kulis a rekvizit.

V roce 2011 byl v Újezdě založen Divadelní spolek Rynek Újezd u Plánice, který vede Vladimír Kábrt. V tomto roce soubor uvedl hru Manželství naruby, kterou napsal pro soubor sám principál. S tímto představením ochotníci vyhráli Západočeskou oblastní přehlídku jednoaktových her Přeštická aktovka 2011 a postoupili na Národní přehlídku. Ochotníci hru uvedli během roku na mnoha místech Klatovska i Plzeňska.

   Divadelní soubor byl v Plánici založen  v rámci Sokola roku 1903. Tehdy herci  našli  svoje první zázemí a  jeviště v hostinci  Leopolda Pohanky v dnešním hotelu na náměstí.

Členové sokolská obec v Plánici divadlo hrávali ještě v polovině  30 let.  Každým rokem podle dochovaných záznamů sehráli i  8 divadelních představení.

Roku 1960 dochází k znovuobnovení ochotnické činnosti. Pak ale přišla v roce 1971 derniéra hry Babička a  ochotnický spolek v Plánici na dlouhých 30 let umlkl.

„U obnovy tradice stál tehdejší plánický farář Josef Žák, který s dětmi připravil dětské divadlo, které mělo velký úspěch. Tehdy na jednom společném setkání navrhl, že by bylo moc hezké, kdyby se ve městě divadelní tradice znovu obnovila, a tak v červnu roku 2002 vzniklo nové sdružení ochotníků s názvem: Farní divadelní spolek v Plánici,“ vypráví člen souboru Petr Masný.

Farní spolek  navázal na své předchůdce symbolicky, hrou Babička. Pak následovaly hry O rohaté princezně, Každý něco pro vlast, Neohrožený Mikeš, Poněkud ztracená princezna. V roce 2008 se divadelní spolek představil s veselohrou Poprask na laguně od italského spisovatele Carla Goldoniho. Spolek Poprask na laguně odehrál celkem šestkrát a vždy sklidil velký úspěch.

Za léta své působnosti Farní ochotnický spolek vystřídal na režisérském postě nemálo lidí. První režisér Olga Nejdlová kontrolovala průběh nacvičování již zmíněné Babičky, hned po tomto roce převzal režírování Milan Novák. V čele spolku působil stejně jako jeho předchůdkyně pouhý rok. Až Petr Masný toto roční střídání překonal. Pod jeho vedením byl spolek celé 4 roky.

„K divadlu v Plánici jsem se dostal náhodou. Když jsem žil ve Švýcarsku, pracoval jsem řadu let v jednom profesionálním divadle nejprve jako osvětlovač, pak jako rekviziťák a pak jsem si v několika hrách dokonce zahrál. Měl jsem tedy s divadlem nějaké zkušenosti. A právě proto se na mě pan farář Žák obrátil s tím, abych se také zapojil do obnoveného spolku. Nejprve jsem s ochotnickým divadlem nechtěl nic mít společného, nakonec mi přesvědčili a já mu věnoval kus svého života,“ vzpomíná Masný. Pomyslné žezlo principála však i on předal další generaci a to teprve šestnáctileté Marii Hnojské z Plánice.

I když se vždy představení odehrají během několika týdnů, práce na přípravě hry zabere celý rok.

„Začátkem roku se vybere vhodný divadelní kus, v případě potřeby se upraví scénář, začnou se kreslit návrhy scén a kostýmů. Jakmile se oteplí, vyrábí a malují se kulisy, což zabírá několik měsíců. Ženy zatím šijí kostýmy. V září pak herci začnou pravidelně každou neděli hru zkoušet. Premiéry nových her se pak směřují k pouti sv. Blažeje, což je na přelomu ledna a února, protože plánická farnost je zasvěcena právě svatému Blažeji,“ vypráví Hnojská.

Činnost Farního divadelního spolku ale nekončí u odehrání několika divadelních představení. Mnozí členové se zapojují i do jiných aktivit v rámci farnosti, čímž velkou mírou přispívají k celkovému kulturnímu i společenskému životu v Plánici.

V roce 2008 získal Farní divadelní spolek   své nové zázemí v kulturním domě v Bolešinech.

V roce 2009 měli ochotníci  na repertoáru hru J. K. Tyla Tvrdohlavá žena, se kterým vystupovali i po okolních obcích (např. Újezd u Plánice, Kbel atd.) Toto představení režírovala Marie Hnojská. Byla to její první divadelní režie. Nyní se herci chystají na další pohádku  a to O Vitouškovy a Vendulce.

 Ochotnická představení v Němčicích se datují už v roce 1884, kdy byla v hostinci V. Nováka sehrána představení Mlynář a jeho dítě, Veselý švec aneb Proměněné ženy. Ochotníci však byly neorganizováni a nadšenci hrávali divadlo jen krátkou dobu. V roce 1905 navrhli ale učitelé Matěj Valenta a Jan Jína členům obecního představenstva, že by bylo prospěšné a zábavné, kdyby se v Němčicích opět začalo hrát divadlo pro obveselení i poučení místních obyvatel. Jejich návrh byl s povděkem přijat a ihned se půjčilo divadelní jeviště a kulisy u ochotníků v sousední Předslavi, aby se mohlo s hraním začít.

Mezi obyvateli Němčic se prý nedochovali o divadle do dnešních dob žádné fotografie ani další záznamy. Proto jediným zdrojem informací nám je dnes kronika spolku a účetní kniha, které jsou uloženy v Okresním archivu v Klatovech. Z těchto záznamů můžeme uvést tedy následující informace:

„K hraní divadla přesvědčili tehdejší učitelé, kteří stáli u zrodu tradice, dostatek zájemců, a tak roku 1905 mohli ochotníci odehrát hned dvě hry, stejně jako v roce 1906. Z těchto představení po zaplacení všech vydání a poplatků úředních zbylo 34 korun, které nechal učitel Valenta složit v záložním spolku v Němčicích na zřízení vlastních kulis a jeviště. Po odchodu učitele Valenty z Němčic chopili se divadla učitelé Josef Soukup, František Tichý a Jan Jína. Za nich byly sehrány hned tři divadelní hry, a sice jedna ve prospěch polívkového ústavu, druhá ve prospěch pošumavské jednoty a třetí, 6. ledna 1909, ve prospěch zřízení vlastního jeviště. V roce 1909 byly na repertoáru němčických ochotníků jednoaktovky, jako například Žárlivci a nebo Před svatbou, které se hrávaly v hostinci U Bucků. V létě roku 1908 však již existovaly plány na jeviště a dokonce toho roku namaloval divadelní oponu a část kulis M. Berman. Zbylé kulisy namaloval učitel Soukup,“ píše se v kronice.

V pamětní knize spolku se dále uvádí, že ochotníci dlužili za vymalování opony 11,26 korun, které zaplatili malíři až 1. 2. 1914. Oficiální spolek divadelních ochotníků v Němčicích byl založen až 2. března 1923. O jeho založení se přičinil František Fremund, rolník a hudebník, Josef Horáček, hostinský, a František Sládek, rolník. Všichni z Němčic. Ti svolali na 2. března 1923 schůzi, při které byly čteny již předem z Klatov přinesené stanovy a kde byl vysvětlován pravý účel spolku. Tehdy byl zvolen i výbor spolku ve složení: předseda Sládek František, místopředseda Vonášek Josef, jednatel Vlk František, pokladník Nováček Václav, knihovník Uhlíř Jindřich, revizoři účtů Bůžková Josefa a Popule Karel, náhradníci Sládek Emil, Řáhová Jana a Uhlířová Jana, režisér Fremund František, správce jeviště Bláha Josef. Funkcionáři byli zvoleni, a tak se jednalo o tom, jaký název má vlastně spolek mít.

„Byly podávány různé návrhy prosté až komické. V úvodu byl dán návrh „Hvězda“, který však ustoupil do pozadí před návrhy jmén některých vynikajících mužů národa a divadla. I vzpomněli si někteří na jméno jednoho výtečného herce a ředitele městského divadla v Plzni Vendelína Budila. Návrh ten se ujal a spolek nazván byl „Kulturně vdělávací spolek divadelních ochotníků pro Němčice a okolí „Budil“ v Němčicích. Při založení spolku vyplynula jistá výhoda ,a sice v místě nalézalo se jeviště nemající žádného svého majitele, postavili ho totiž dřívější neorganizovaní divadelníci. Stalo se tedy majetkem právě vzniklého spolku Budil. Po několika představeních aktivita spolku polevila. Vše se napravilo s příchodem nového učitele a spolek začal uvádět současné hry, různé akademie, mikulášské besídky i plesy. V roce 1943 měl spolek 32 členů, z toho 29 členů činných,“ píše se dále v kronice.

V roce 1948 spolek zřejmě zanikl, více o něm totiž nejsou žádné zprávy. Pozůstatkem doby němčických ochotníků jsou krásně malované kulisy, které byly uloženy do roku 2008 na němčické faře a převezeny k úschově do bývalé školy. Dochovala se i opona, která je dosud v sále hostince. Kulisy byly v roce 2008 vystaveny na divadelní výstavě ve Kbele. Některé kusy byly zapůjčeny ochotníkům do Kbela do pohádky O hubaté Kače, kterou spolek uváděl v roce 2009.

V Předslavi se hrálo divadlo s velkými úspěchy hned v několika organizacích. Jednou z nich byl místní odbor Národní jednoty Pošumavské pro Předslav a okolý, který byl založen učitelem Karlem Váchalem, Janem Měsíčkem z Makova a Janem Beštou z Otína. Činnost spolku směřovala k hmotnému i mravnímu povznesení lidu venkovského po stránce hospodářské pak zvláště. Tato organizace pořádala celou řadu kulturních a vzdělávacích akcí. Měla vlastní knihovnu a na vlastním sešlém již jevišti – prvním v celém okolí, sehráno bylo mnoho divadelních představení v místě i po okolí.

Divadla se zde hrávala většinou na závěr schůzí Národní jednoty Pošumavské nebo včelařského spolku v sále hostince. Sehrány byly například hry, někdy kolem roku 1904 - Kaňkův sublimát, Sluha pánem, Omylové světem vládnou. V roce 1905  se hrálo v sále hostince U Kurzů představení Kříž u potoka, Václav Hrobčický z Hrobčic, v roce 1907 v hostinci p. Partynglové Pan Baron (H. J. Kolisko).

Další organizací byla Tělocvičná jednota Sokol, která byla v Předslavi založena 29. 12. 1918 v hostinci Václava Krátkýho. Zájem o cvičení byl tehdy veliký což zapříčinilo i výstavbu Sokolovny, která byla otevřena 28. 1. 1923.

I sokolové pro obohacení spolkové pokladny odehráli dost cenných divadelních představení. Některá, přičiněním různých hostů, dosáhla i slušné úrovně umělecké. Knihovna spolku čítala 42 divadelních kih.

Divadlo zde hrála i organizace Republikánské strany československého venkova a spolek Domovina. Pozadu nebyl ani Sbor dobrovolných hasičů, který byl v Předslavi založen 7. 8. 1892 Matiášem Bozděchem a Jindřichem Christenem – správcem řádu rytířů maltézských na velkostatku v Měcholupech. Kromě četných oslav národních jako 28. 10, na svátek Mistra Husa, Palackého, pořádali hasiči řadu kulturních, vzdělávacích a samaritánských i řadu divadelních představení. Kolem roku 1922 byla sehrána například představení Kráska ze Šumavy, Černožlutí dravci, U bílého koníčka a další.

V letech 1918 -.1948 působil v obci Divadelní soubor SK, který byl členem ÚMDOČ. V roce 1940 je zde evidován divadelní spolek Sboru dobrovolných hasičů a kolem roku 1960 divadelní soubor Občanské besedy, který sehrál například hry  Zlý jelen, se kterou se soubor účastnil i divadelního léta v Makově. V roce 1979 sehrál Sociialistický svaz mládeže hru Medvěd a víla (Krásnohorská), se kterou se mladí herci zůčastnili okresní divadelní přehlídky.

Divadlo mělo v Žichovicích velkou tradici. . Žichovičtí divadelníci jak je patrné z následujících snímků, braly divadlo opravdu velmi vážně. Obě fotografie jsou situované v místní hospodě, v pozadí velmi zdařilé divadelní kulisy.. Ve vojenské uniformě v horní řadě úplně nalevo stojí Ludvík Kolář (jakoby z oka vypadnul známému herci Vlastu Burianovy), hned vedle něj stojí pan řídící Kniha a úplně vpravo s buřinkou Miloš Mareš. V dolní řadě zleva sedí Josef Černý, uprostřed Josefa Kovaříková a na kraji úplně vpravo paní Hejná (ta údajně nehrála,ale působila jako nápověda). Malý kluk s košíkem v popředí by měl být Petr Černický, který dnes údajně stále učí na vysoké škole v Německu. Kompletní soubor žichovických divadelníků

Zbývající osoby na druhé fotografii se identifikovat nepodařilo, přesto je z ní zřejmé, že divadlo mělo kdysi v Žichovicích velmi silné kořeny a mezi mladými lidmi bylo velmi populární.

Městečko Chudenice ve své minulosti žilo opravdu bohatým kulturním a společenským životem. Svůj podíl na tom měli i místní ochotníci. Ochotnické divadlo totiž k historii Chudenic neodmyslitelně patří. Jeho slávu dnes už připomínají jen staré plakáty a pár fotografií. Věděli jste třeba, že už v roce 1866 měli v Chudenicích vzdělávací zpěvácký spolek Šumavan, který byl znám pěveckými vystoupeními s recitacemi, ale i bohatým divadelním programem? Tehdy prý členové Šumavanu hráli například hry Posvícení v Malčicích, Damoklův meč, Lupácivagabunus a nebo Fidlovačku. V roce 1924 založil chudenický hostinský Bedřich Balák ochotnický spolek „Tyl“, který zkoušel a hrál v sále jeho hostince. Na doby ochotnického divadla v městečku pod Bolfánkem proto vzpomíná Anna Horáková, která byla sama několik let členkou souboru. Hrálo se převážně o svátcích

„Divadelní spolek Tyl dával každý rok několik představení. Většinou se hrálo o různých svátcích, jako byly například Velikonoce nebo Vánoce. Lidé v obci už na tyto svátky vždy netrpělivě čekali a těšili se, co ochotníci zase uvedou hezkého. Tenkrát to byla jiná doba. Nebyla televize, nebylo skoro ani rádio. Lidé se chtěli bavit a divadlo bylo vždycky velkou událostí. Také návštěvy našich představení byly veliké. Soubor Tyl založil hostinský Balák. Byl to výtečný herec a hudebník. Uměl zpívat a hrát na několik hudebních nástrojů. Já s chotníky vystupovala někdy ve čtyřicátých letech. Tehdy hrávali třeba Josef Soukup, Josef Kubec, Ludmila Bláhová, Anna Švojgrová, Růžena Riedlová, Marie Tykvartová, Josef Vrba, Vojtěch Švehla, Jindřich Toman, samozřejmě pan Balák a jeho žena a další. Většinou na našem repertoáru byly různé operetky a komedie s písničkami,“ vzpomíná na dávné doby skoro před sedmdesáti lety Horáková .

„Tyl“ hrál převážně v sále principála Baláka. Tam bylo jeviště, kulisy a veškeré zázemí pro herce i herečky. Soubor měl dokonce i vlastní orchestr, který byl hodně známý a vyhlášený. „Já do spolku přišla někdy kolem roku 1940. To mi bylo devatenáct let. Předtím jsem hrála několik malých rolí v divadelním spolku Sokola Chudenice. I ten totiž měl bohatou divadelní činnost. Pan Balák mě viděl v jednom z představení, to jsem hrála Haničku v Lucerně. Po představení za mnou přišel a nabídl mi, abych hrála v jeho souboru. Já souhlasila. S panem Balákem jsem pak několikrát hrála ve dvojici. To byl vždycky veliký zážitek On byl ohromnej a mně dával na jevišti takovou tu jistotu, že to všechno dobře dopadne,“ pokračuje Horáková . Soubor Tyl nehrál jen doma. Často se kulisy naložily na nákladní auto a jelo se do některé z okolních vsí. Často soubor zajížděl třeba do Ptenína, odkud byl kapelník Kožíšek, který se souborem spolupracoval.„Každé divadlo bylo veliká legrace. Dělali jsme si i různé naschvály. Občas se samozřejmě přihodilo několik nepříjemných věcí, na které jsme potom dlouho vesele vzpomínali. Tu někdo zapomněl text, jindy zase někdo zapomněl přijít na scénu. To už prostě v divadle bývá. Tenkrát se hrálo ještě s nápovědou v dřevěné boudě pod jevištěm. Nápovědu nám dělala paní Kocandová. Vždycky vzala scénář a zalezla do budky pod prkna. Tehdy byly scénáře jen v listech, žádné pevné knížky jako dneska. Jednou se stalo, že paní Kocandové nějakým způsobem spadl scénář na zem a přeházely se listy. V tu chvíli se ale jeden z herců ocitl v posledním tažení, jelikož zapomněl text. Obrátil se k nápovědě pro pomoc, a ejhle, místo paní Kocandové viděl pouze její zadek. Ta totiž na zemi sbírala listy scénáře a dávala je znovu dohromady. Musel tedy improvizovat. Jak to tenkrát dohrál, to už si nepamatuji,“ směje se zážitkům bývalá herečka. A co že se to tenkrát dávalo za divadelní kusy? Pod svatou horou, Muzikantská Liduška, Lojzička, Oblaka, Moudrá ševcová, Marjánka, Krajánku vrať se, Děvčátko z pouti, Kikiriki, Za humny je veselo a další. „Jedno představení se zkoušelo tak dva až tři měsíce. Na zkoušky jsme se všichni hodně těšili. Když se totiž dozkoušelo, sedlo se v hospodě u stolu a pilo se, zpívalo. Principál Balák sedl za piano a už se jelo. Strašně ráda na ty doby vzpomínám. S divadlem jsem skončila na konci čtyřicátých let, kdy mi zemřel otec a já měla jiné starosti. Je ale dochováno, že posledním představením souboru Tyl byla hra Mamselle Nitouche, operetka o čtyřech jednáních. Spolek ukončil činnost v roce 1953. Za těch 29 let své činnosti odehráli jeho herci 162 představení,“ dodala Anna Horáková .

Do roku 1953 hrával divadlo i Sokol. Pak se hrávalo ještě v šedesátých letech i později pod osvětovou besedou. Sportovci pak ještě v roce 1984 a 1985 sehráli představení Princezna Pampeliška a Lucerna s velkým úspěchem a za hojného počtu diváků.

V Janovicích to byli zpočátku hasiči, kteří také sehráli několik divadel. Rovněž Národní jednota pošumavská v Janovicích sehrála řadu představení a pořádala i celou škálu akademié a večírků. Také Sokol patřil vedle tělocvičných aktivit k iniciátorům ochotnického divadla v Janovicích. Tehdy se hrálo v hostinci u Tušků čili Fialů nebo u Maťků.

Tak například 7. Ledna 1894 sehráli hasiči Klicperovu hru Divotvorný klobouk a 4. Února téhož roku dětskou hru Zakletý princ.¨V roce 1889, kdy se ještě učilo ve staré škole, sehrály děti v hostinci u Taušků představení Pastýřové u jsliček a v roce 1930 hra Medvidci pana presidenta. Je však ale nutné připomenout, že ve škole se i později hrávalo dětské divadlo, protože ve školní telocvičně bylo jeviště. Při přístavbě školy v roce 1977 bylo zrušeno.

Když se hrávalo v hospodách, vybíraly se hry s menším počtem účinkujících  nenáročné na prostor, aby se vešly na malé provizorní jeviště.

Ze záznamů víme, že například v roce 1899 sehrála Národní jednota Pošumavská spolu se Sokolem hru Vodní družstvo. V červnu 1890 to byla hra Lumpáci Vagabundus. Toto představení se hrálo v hostinci u Taušků. Představení nastudoval režisér – kaplan Tomáš Valdman.

O masopustním pondělí roku 1905 byl u Maťků sehrána členy NPJ opera Sezení městské rady. I toto představení nacvičil kaplan Valdman a u klavíru byl Josef Bozděch.

O Velikonocích roku 1909 dávala NJP hru Eva Kubánková. V roli Kubánka vystoupil Karel Mikuláš. Rovněž na Velikonoce roku 1920 sehrála njp HRU Srážka vlaků. Tu nacvičil řídící učitel Valenta.¨Kdo to byli ti ochotníci? Kde se brali herci? Hlavně v počátcích, ale i později, byli lidé kolem divadla a kultury vůbec nejčastěji z řad učitelů.¨Z některých jmén upřipomínám:¨:

Josef Bozděch – učitel, hrával na klavír

Václav Kybic – učitel, hudebník – dirigent

Antonín Frouz – učitel, herec

Zdeňek Hahn – učitel, herec a hudebník

Růžena Šonková – zpěvačka, učitelka, herečka

Andrzyszynová – učitelka, herečka, režisérka

Další herci měli různá zaměstnání a pocházeli z různých sociálních vrstev..

Josef Pilman – mlynář, herec a režisér

Růžena Pilmanová – manželka, herečka a režisérka

Antonín Pacner – zemědělec, herec a zpěvák

Josef Švojgr – zemědělec, herec a zpěvák

Jan Hotovec – vedoucí skladu, herec a režisér

František Cintrhof – zemědělec, herec i píval /změna jména Dvorský/

Ludvík Pokorný – holič, herec a maskér

Marie Pokorná – kadeřnice, herečka

Jan Bosák – majitel bagru, herec a režisér

František Pešek, obchodník, herec, zpěvák

Lída Mastíkov – úřednice, herečka

Karel Mikuláš – zemědělec, herec

Eliška Grosslová – hokynářka, herečka

Stanislav Heidler – pošmistr, herec

Josef Altman, zemědělec, cihlář, herec

Marie mrvíková – herečka, nápověda

Terezie Bosáková, herečka

Terezie Pangerlová – v zemědělství, herečka

Karel Lorenz – zemědělec, herec, muzikant

Marie Kronovitová – v domácnosti

Po postavení sokolovny v roce 1924 nastal velký rozvoj ochotnického divadla v Janovicích. V té době se divadlu věnovali jen členové Sokola. K dispozici měli prostorné jeviště a další vybavení. Také sál pojmul více diváků a poskytl dostatek pohodlí. Zahajovací představení při slavnostním otevření budovy byla Jiráskova Lucerna. Režii měl Josef Pilman, jeden z prvních a nejpoldnějších režisérů.

¨Josef Pilman byl velice schopný,obětavý a pro divadlo zapálený člověk. Jako mlynář v Harantu docházel při nácviku her na zkoušky do janovické sokolovny každý večer  a pozdě v noci se vracel domů. Z počátku si většinu výprav dělal sám. Některé kulisy vyráběl dokonce doma. Připravil mnoho her a „vycvičil“ hodně herců. Některé hry připravoval  s manželkou  Růženou Pilmanovou, která později  rovněž často režírovala s úspěchem řadu let. Později se divadlu věnovala i jejich dcera Jaroslava provdaná Binderová. Po čase měl ale Josef Pilman problémy se sluchem, což mu neumožňovalo dále hrát a režírovat. Jevištní výpravy později dělával divadelní nadšenec Jan Babka. Stal se vlastně na dlouhou dobu jediným, který dělal všechny výpravy. Rychle zvládal přestavby mezi jednotlivými jednáními. Většinou sám, někdy jen s některými z herců.

Významným přínosem pro janovické ochotníky byl Václav Kybic. Nastoupil jako mladý učitel v roce 1931 na janovickou školu. Byl nadšeným a schopným muzikantem a brzy se zapojil mezi janovické ochotníky. Díky jemu se pak sehrálo mnoho operet i lehch operetek, které po hudební stránce nacvičil a za doprovodu patnáctičlenného orchestru dirigoval. Za klavírem v té době sedávala paní Hotovcová.

V roce 1933 přichází na školu do Janovic mladá učitelka Marie Andruszyszynová. I ta se hned zapojila do Sokola a divadelního souboru. V její osobě získal Sokol dobrou herečku a režisérku. Poprvé vystoupila v Maryše. Tato žena měla všestranné umělecké nadání a to jak herecké, tak i hudební, pohybové i výtvarné. Do her, které uváděla, si většinou sama navrhovala výpravy.

V divadelních začátcích v sokolovně v letech 1934 –1937 také občas nacvičovali hru J. Bosák aj. Hotovec. V letech 1938 – 1939 režíroval také Antonín Bosák.

V roce 1939 se objevil nový nadšenec M. Turinsk, který připravil v krátké době se souborem sedm předstvení.

V Janovicích bylo ochotnické divadlo skutečně na dosti vysoké úrovni. Proto také bývala vysoká návštěvnost diváků z širokého okolí. Sál býval „nabit“ do posledního místa včetně balkonu a ještě byly dávány přístavky a místa k stání.¨Divadelní soubor také několikrát hostoval i jinde, například v lesním divadle v Nýrsku, na Železné Rudě a v přírodním divadle v Makově. S několika představeními se ochotníci zúčastnili také divadelních přehlídek a soutěží.¨Při výběru her se samozřejmě muselo přihlížet k možnostem souboru, tj. zda lze dobře obsadit požadované role vhodnými herci, zda je možno postavit požadovanou scénu a podobně. Taky se někdy muselo brát v potaz, aby zapůjčení kostýmů nepřišlo příliš draho. Divadelní kostýmy jsou důležitou součástí hry. Kostými si objednávali režiséři z půjčoven. Některé půjčovny měly půjčovnmé nižší, ale kostýmy byly v horším stavu, jiné měly pěkné, ale půjčovné přišlo dráže. Při objednávání kostýmů se uváděl název hry, období, ve kterém se hra odehrává, požadované obleky a samozřejmě rozměry jednotlivých představitelů. Někdy se také zapůjčovaly paruky a drobnmé rekvizity. Také se stalo, že pro připravované večerní představení přišly kostýmy vlakem ten den odpoledne.

Maskování herců prováděl maskér – holič, jinak také herec Ludvík Pokorný. Nejraději lepil všem vousy. Mít nalepené vousy, to není nic příjemného a má to určité problémy. Herci se na jevišti často potí a pak se vousy odlepují. Nejednou se stalo, že si aktér musel vous přidržet, aby mu nespadl nebo zajít honem za kulisu ho přilepit. Proto, pokud to role přímo nevyžadovala, herci vousy od Pokorného odmítali. Později janovické ochotníky dobře maskovala kadeřnice, jinak herečka a režisérka Dobra Mrvíková provdaná Voráčková. Mužské herce se pokoušel maskovat Oldřich Dvorský.

Složení herců se postupně měnilo. Objevily se nové tváře, kolektiv se omlazoval, ale základní kádr těch starších se pořád zachovával. Větší posun nastal po roce 1946 a v letech dalších. V té době se objevuje řada nových mladých talentů, kteří projevili zájem se divadlu věnovat a postupně přibývali další.

Byli to Jaroslav Huspek, Josef Kasík, Karel Rubáš, Stanislav Heidler, Oldřich Dvorský, František Toman, František Rožánek, Dobra Mrvíková, Štufka, Jiřina Turečková provdaná Fýrbachová, Dobra Štufková, Antonín Vlček ml., Josef Kroupar a dále Kobza, Bufka, Polcarová, Ebenstreitová, Hamhalter, Kobza, Kryštof, Matěk, Jandová, Suttý, Slavatová a další a další.

Uváděno bylo průměrně pět her do roka. V letech 1939 a 1947 bylo nacvičeno dokonce sedm her. Kromě toho se připravoval také program na Mikuláše a také na Silvestra.

V sokolovně bývala divadelní šatna pod jevištěm v dnešní vinárně. Scházelo se tam po schodek otvorem v podlaze v zadním rohu jeviště. V podlaze bývala dvě propadliště. Později bylo schodiště i propadliště zrušeno. Jako pohodlné šatny později sloužily přistavěné prostory po obou stranách jeviště, kde jsou malý sál a jídelna.

Nedílnou součástí každého divadla je i nápověda. Nevíme přesně jména napovídajících v „ranném“ období janovických ochotníků, ale některá jména z pozdějších dob se nám dochovala.  V třicátých letech napovídala hodně Božena Mrvíková. Později se stala nápovědou Marie Drozdová.

V nápovědní boudě zakusila ale dost zimy. Uměla napovídat opravdu dobře. Znala už své lidi, kteří potřebovali její pomoc a někteří na ni velmi spoléhali a uměli „tahat“ text z boudy“. Napovídali ale i herci a režiséři. V posledních letech napovídla často také paní učitelka Kasíková.

Statistika režisérů, který kolik nacvičil divadelních her:

Josef Pilman                21

Růžena Pilmanová        13

Jan Bosák                    7

Antonín Bosák              2

Jan Hotovec                 3

František Cintrhof /Dvorský/ 3

Karel Mikuláš               2

F. Pešek + S. Heidler   1

Miloslav Turinský          7

Marie Andruzsyzsynová 34

Josef Šimák                 1

Dobra Mrvíková /Voráčková/ 6

Jaroslav Huspek          2

Josef Štufka                 6

Růžena  Slavatová        1

Öldřich Dvorský                       10 + 8 estrád

O jednotlivých představeních jsou zachovány skoro všechny plakáty se jmény všech účinkujících. Později se pořizovaly i fotografie. Teprve od roku 1949 se začíná fotografovat skoro pravidelně.

V letech 1960 – 1973 kdy ochotníci v Janovicích přerušili svou činnost, vystoupily v Janovicích různé jiné ochotnické a profesionální soubory.¨Například v roce 1959 zde hostovali ochotníci z Makova a několikrát i ochotníci z Nýrska.  Nýrští ochotníci zde uvedly v roce 1960 například hru Dalskabáty hříšná ves aneb zapomenutý čert. V tomto roce zde vystoupili také ochotníci ze Zelené Lhoty.

Hostující profesionální soubory byly z různých divadel, například z Kladna, několikrát z Prahy, Plzně, Klatov

1912 NJP – Jedenácté přikázání

1928 NJP Magdalena Dobromila Retigová

1929 NPJ Farář a jeho kostelník

1933 NJP Děvče od Čerchova

1919 Sdružení republikánské mládeže – Jan Výrava

1925 Druhé mládí

1926 Tulák¨

1926 Zlaté srdce

1929 Babí léto

1930 Zelené království

1931 Lešetínský kovář

1931 Pro československou vlajku

1933 Maryša

1933 Silvestrovský program

1934 Stré hříchy

1934 Fidlovačka

1934 Veselý silvest¨

1935 Pes a Kočka

1935 Cigánečka

1935 Peg mého srdce

1935 Její pastorkyně

1935 Na svatém kopečku

1955 Gorali

1956 Noc na Karlštejně

1974 Princezna se zlatou hvězdou na čele

1975 Estráda pro pamětníky¨

1976 O brejlaté princezně¨

1977 Zurabaja¨

1977 Den oddechu

1977 Podskalák

1978 Děvče z předměstí

1979 Dámy a husaři

a tak dále až do současnosti……

Vzpomínka dlouholetého herece a režiséra ochotnického divadla v Janovicích nad Úhlavou

Oldřicha Dvorského.

Na bohatou divadelní tradici v Janovicích nad Úhlavou zavzpomínáme s dlouholetým hercem, režisérem i autorem několika her a estrád divadelního odboru TJ Sokol Janovice na Úhlavou Oldřichem Dvorským, který v roce 2009, kdy vznikl tento rozhovor pro Klatovský deník, oslavil své osmdesáté narozeniny. V dubnu téhož roku  více než šedesát let aktivní janovický ochotník odešel prý do divadelního důchodu.

Jak dlouho se vůbec v Janovicích divadlo hraje?

Od nepaměti. Janovice stejně jako celá řada dalších obcí a měst na Klatovsku žily ochotnickým divadlem. Na konci 19. století a na začátku století dvacátého ovlivňovaly janovické občany ve snaze hrát divadlo různé kočující společnosti, které sem přijížděly, a s nimi si mnozí lidé také zahráli. Divadlo zde tedy začali hrát hasiči i Národní jednota pošumavská. Spolky totiž zjistily, že z divadla se dají zajistit peníze, které se pak ve spolkové pokladně vždycky hodily. Když byl v roce 1898 založen i Sokol, přidali se k pořádání divadel i jeho členové. Divadlo hrála školní mládež ale i učitelský sbor.

Kde se tenkrát hrálo?

Divadlo se hrávalo v místních hostincích U Fialů a U Maťků. Divadlo se hrálo i ve školní tělocvičně, kde bylo jeviště snad do roku 1977. Od poloviny dvacátých let se hrálo v sokolovně, kde se hraje dodnes.

Jaké tenkrát měly soubory podmínky pro hraní?

Pokud se ještě hrávalo v hospodách, vybíraly se hry s menším počtem účinkujících a nenáročné na prostor, aby se všichni vešli na provizorní jeviště. Vše se ale změnilo v roce 1924, kdy byla postavena sokolovna. Tam bylo vybudováno nejen jeviště, šatny, ale i sklad kulis.

Ví se třeba, co hrávali vaši divadelní předchůdci tenkrát, když se s divadlem v Janovicích začínalo?

Ví. Na skoro všechna představení pořádaná v Janovicích se dochovaly plakáty, z pozdějších let jsou i fotografie. Připomeňme třeba, že v roce 1894 sehráli hasiči Klicperovu hru Divotvorný klobouk, Jednota pošumavska hrála třeba v roce 1899 Vodní družstvo, pak třeba Lumpácivagabundus, Sezení městské rady, Srážka vlaků a další a další. Dnes (od r. 2004) máme na repertoáru různé hry. Střídáme modernu s divadelní klasikou. Všechna tato představení se dávala vždy třikrát.

V roce 1924 byla otevřena sokolovna a pro ochotnické divadlo nastaly v Janovicích ty nejlepší časy?

Na slavnostní otevření sokolovny byla nacvičena hra Lucerna. Rok 1927 byl pak třeba na kulturní dění divadelní u nás opravdu bohatý. TJ Sokol během roku uvedla sedm představení, mužský odbor Národní jednoty pošumavské sehrál dvě divadla, ženský odbor jedno představení a pozadu nezůstala ani školní mládež, která v tom roce uvedla hru V zajetí krále hor.

Kolik lidí prošlo za ta léta v Janovicích divadelním souborem TJ Sokol. Dá se to vůbec spočítat?

Přes divadelní prkna prošlo více než dvě stě herců a hereček. Spousta dalších lidí se podílela na technice. Někteří se objevili třeba v jedné hře, jiní vystupovali častěji. Našimi řadami prošla i celá řada osobností, bez kterých by asi divadlo u nás nebylo tak slavné. Na zdejší tradici se podílel mlynář Josef Pilman. Ten se aktivně zapojil do hraní i režie. Později režírovala také jeho žena Růžena a hrála i dcera Jarka. Jevištní výpravy jeden čas dělal také Jan Babka. Velkou osobností janovického divadla byl Václav Kybic. Ten do Janovic přišel jako učitel v roce 1931. Byl i schopný muzikant, a tak díky němu se na našem repertoáru objevily operetky. K těmto hrám totiž postavil i vlastní patnáctičlenný orchestr. Zapomenout nesmíme ani na Marii Andruszyszynovou, která přišla do Janovic v roce 1933. Svoji premiéru s janovickými herci si odbyla ve hře Maryša. I z ní vyrostla bezkonkurenční režisérka. Co se režisérů týče, vzpomněl bych J. Bosáka, J. Hotovce, A. Bosáka, M. Turinského, J. Štufku, J. Huspeku, D. Mrvíkovou a režíroval jsem i já a další.

Chodili tenkrát lidé na divadlo?

V Janovicích se divadlo hrávalo vždy na dobré úrovni. Proto zdejší představení mívala vždy vysokou návštěvnost nejen místních diváků, ale i diváků z okolí. Náš soubor také často hostoval. Jezdilo se například do Nýrska, Železné Rudy i do Makova. Jezdilo se na soutěže i přehlídky.

Divadlo se hraje v Janovicích nepřetržitě, nebo byly nějaké přestávky?

Bohužel, jak to tak chodí, i divadelní ochotničení postihly několikrát krušné chvíle, kdy se musela tradice přerušit. Několikrát to vypadalo na úplný zánik, ale přesto se vždy ochotničení znovu vzkřísilo, naposledy v roce 2003. Od té doby zatím jedeme nepřetržitě dál a uvádíme dvě hry za rok.

Jak jste se k divadlu dostal vy?

Přes mého tatínka. To byl opravdu pan herec. Veliký komik. Hrával především komediální role. Dokonce pár věcí režíroval. Můj otec byl ale znám tím, že v Janovicích připravoval slavné Silvestry. Neexistovalo totiž, aby na Silvestra nebyl v Janovicích připraven kulturní program se scénkami. Já s tatínkem chodíval na zkoušky, sledoval jsem to od dětství a divadlem jsem naprosto žil. Nakonec jsem dostal první roli a stal se hercem. Ve dvaceti letech jsem udělal také svoji první divadelní režii. Bylo to představení Hrátky s čertem v roce 1949.

Existuje nějaké představení, na které rád vzpomínáte?

Snad nejlépe ve své divadelní historii jsem si zahrál v představení Paní Marjánka matka pluku, kde měl hrát můj táta. Během generálky ale dostal obrovské teploty a zimnici, až se z toho vyklubal zápal plic. Běžel jsem to tenkrát říci paní režisérce. Když se dozvěděla tuto nepříjemnou informaci, odpověděla rázně: „Tak to odehraješ ty.“ Přes noc jsem se učil text, a to jsem měl v představení i zpěvné číslo s panem Kybicem. Představení jsme odehráli a nikdo prý nic nepoznal.